Survivers

3

Měla jsem teorii. Všechny cesty, kterými nás život někam zavede, mají nějaký smysl. Vždy jsem se k této teorii hrdě hlásila, ale v okamžiku, kdy se vítr v plachtách mého života rozhodl změnit směr doslova ze severu na jih, byla jsem bezradná. Nenalézala jsem v tom žádný smysl, žádnou výhodu a i když jsem se opravdu snažila každým dnem usilovně nějakou hledat, vždy moje snažení skončilo neúspěchem. V tom obrovském městě plném lidí, krabicovitých budov a neustálého ruchu jsem se cítila opravdu ztracená a nevěděla jsem, jestli si na to někdy budu vůbec schopná přivyknout. Měla jsem v sobě vnitřní boj - chtěla jsem se pokusit přizpůsobit, ale zároveň jsem chtěla utéct. Zmizet. Rozpustit se. Vypařit se. První dny byly ty nejsložitější, co jsem kdy zažila. Neměla jsem ani páru, kudy mám jít do školy, kde je knihovna, kavárna, restaurace - cokoliv. Několikrát jsem se cestou ze školy ztratila a nemohla si vzpomenout, v jaké ulici je náš byt. Tohle město bylo na mě příliš velké, abych v něm mohla fungovat. Chvílemi jsem si připadala, jako bych vůbec neexistovala. Lidé tu byli odtažití, na vše se dívali jen černobíle a na ulicích hleděli jen jedním směrem - stále dopředu, a nechali se unášet davem za svými povinnostmi a starostmi. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že sem nikdy patřit nebudu - ani kdybych se snažila. Byl to neuvěřitelně uspěchaný svět. Nikdo se ani nepozastavil, když se jednou za čas objevilo něco zajímavého, hezkého, a všichni pádili někam pryč zaslepení svými jednotvárnými myšlenkami. Obvykle většinu dne pršelo a skrz smog nebyly vidět pomalu ani mraky. V noci na nebi nebylo možné spatřit hvězdy. Dojem, že jsem se během jednoho dne přemístila do úplně jiného vesmíru, stále sílil. Se svou teorií jsem si pořád nevěděla rady - v tomto světě mi nepřišlo, že by mělo něco smysl. Nemohla jsem tu dýchat, svobodně přemýšlet. Dusila jsem se tu. Zůstala mi však v kraji mysli alespoň maličká naděje, že toto nebude trvat dlouho. Chtěla jsem se z této noční můry probudit.

Nikdy jsem si nemyslela, jak může být pozorování dopadajících kapek na okenní tabuli zábavné. Pršelo už třetí den v kuse a já už si tak nějak přivykla na věčně vlhké, rozčepýřené vlasy, na kterých déšť rozhodně nešetřil. Doma - tedy pokud jsem tomu místu mohla říkat domov - vládl chaos ze stěhování, a tak jsem absolutně netušila, kde by ve vší té změti různých věcí mohl být můj červený deštník, a tak jsem si musela vystačit s kapucí kabátu. To, že bylo stále zataženo, mi na náladě moc nepřidávalo, spíš naopak. Bylo stále šero a to si přímo říkalo o chmurné myšlenky. Zadívala jsem se z okna ven a snažila se skrz deštivou malbu rozeznat obrysy laviček na školním dvoře. Nevnímala jsem, co se děje okolo mě.

„Slečno Grahamová, neruším vás?" ozvalo se od katedry a já jsem byla nucena se vrátit nohama zpátky na zem. Snažila jsem se vzpamatovat a obrátila zrak k učiteli literatury. Mohlo mu být tak třicet, měl bílou místy zmuchlanou košili a od pohledu milý obličej, ale mile se rozhodně netvářil.

„Já...omlouvám se, pane profesore," zamumlala jsem a zkusila se tvářit provinile.

„Tak odpovíte mi na mou otázku?" ptal se a s povzdechem se opřel o svůj stůl. V tu chvíli jsem úplně cítila, jak můj mozek začal pracovat na plný výkon. Celou hodinu jsem nevnímala, co profesor říká a co se probírá za látku, takže jsem byla značně v háji. Cítila jsem na sobě pohledy spolužáků, což mě znervózňovalo víc než dost, a začala jsem se červenat.

„Ehm..." pronesla jsem a hledala nějaké pomocné stéblo, kterého jsem se mohla chytit, a jenž by mě zachránilo před bezpochyby špatnou známkou. V tu chvíli jsem si na tabuli všimla načmáraného jména. Stálo tam F. M. Dostojevskij. V dáli mi svitla naděje. Tohoto autora jsem měla poměrně dobře zmapovaného.
„Já... myslím si, že život Dostojevského nebyl vůbec lehký už jen kvůli tomu, že celý život bojoval s chudobou. Často kvůli tomu unikal z reality a v kombinaci s jeho rozpolcenou povahou a vášnivostí jeho život rozhodně šťastný nebyl. Byl také neprávem zatčen a odsouzen ke galejím, což vedlo k napsání několika děl, v nichž kritizoval jak podmínky, ve kterých byli vězni nuceni pracovat, tak i vládu a instituci celkově... On...přijde mi, že se narodil opravdu do smolné doby a to ho doprovázelo celý život. Já mu naprosto rozumím a chápu ho, že každou chvíli z reality unikal. Myslím, že by to udělal asi každý, kdyby mu okolí neustále dávalo najevo, že sem nepatří. Přesto ho ale obdivuju v tom, že dokázal napsat tolik úspěšných a chytrých děl. Podle mého názoru je obdivuhodné, že to všechno nakonec nevzdal," skončila jsem svůj monolog a modlila se, aby mi to uznal. Sklopila jsem ostýchavě pohled, začala tužkou něco čmárat do sešitu, ale zpozornila jsem, když nikdo stále nic neříkal. Podívala jsem se na profesora, jenž se pobaveně usmíval. Tázavě jsem se na něj podívala.