Survivers

4

Lidé v mém světě se dělili na dvě skupiny - na ty, kdo se mnou mluvili a na ty, kteří to vzdali už při prvním pokusu navázat se mnou nějaký kontakt. Nikdy jsem nebyla dobrá v získávání přátel. Vlastně jsem v tom byla dost špatná, abych řekla pravdu. Nedá se říct, že bych přátele nechtěla, ale po všech neúspěšných a trapných situacích, kterých už jsem pár zažila, jsem se rozhodla být samotářem už jen z toho důvodu, že jsem se nemusela na nikoho vázat, s nikým se hádat a podobné věci, jež jsou v přátelství více než jen důležité pro zachování jakési životní rovnováhy. Zvykla jsem si být sama a vyhovovalo mi to. Za ty roky už bylo na denním pořádku, že jsem mluvila jen tehdy, když to bylo opravdu nutné. Byla jsem přesvědčená, že je to tak lepší. Postupně jak se můj věk pomalu blížil dospělosti, jsem si něco uvědomila - a musím říci, že mě to vykolejilo a doslova vyřadilo z provozu, díky čemuž jsem zažila pár bloumavých dnů a bezesných nocí. Najednou se tu vzala, usadila se a začala parazitovat na mé mysli - ta zpropadená myšlenka. Několik dní jsem ji nemohla vyhnat z kouta mého mozku a nezbývalo mi nic jiného, než tento problém vyřešit. Tato extrémně otravná myšlenka spočívala v následujícím: musela jsem se socializovat a navázat alespoň jakési experimentální přátelské vztahy s lidmi. Problém byl však v tom, že jsem na cizí neuměla být moc přátelská, a když jsem se snažila být přátelská, dopadalo to podstatně hůř, než když jsem se nesnažila. Připadalo mi to jako začarovaný kruh, ze kterého jsem se nemohla dostat jen tak ven - musela jsem toto neštěstí začít řešit. Jenže jsem neměla ani malé tušení, jak bych to mohla provést, aby se nedostavila trapnost - jako můj velmi známý společník. Byla tu ovšem ještě jedna věc... za tu dobu, co jsem žila ve své noře, jsem si zvykla na svůj způsob bytí a najednou jsem všechno měla razantně změnit. Znenadání se objevil pro změnu strach. Strach z toho, že budu odmítnuta, zesměšněna nebo odkopnuta lidmi, kteří by se na první pohled mohli zdát jako přijatelní zástupci pro navazování čistě kamarádských vztahů. Věděla jsem, že mám rozpolcenou a často matoucí povahu, což bylo většinou jen na obtíž, a proto jsem zůstávala velkou část svého dosavadního života nepochopená. Mně osobně to nijak netížilo; věděla jsem, co sama od sebe mám čekat, ale to, že to netušilo mé okolí a nikdo z mých potencionálních přátel, zapříčinilo tu věc, že do té první skupiny, kam se řadili ti, co se mnou mluvili, patřil jen Artur.

Tu noc jsem zase nemohla spát. Ačkoliv jsem se usilovně snažila zaměřit na to, abych alespoň na chvíli zamhouřila oči, tato snaha se jevila jako dokonale neúspěšná. Neustále jsem se převalovala, hledala nějakou přijatelnou polohu ke spánku, a když už to vypadalo, že usnu, opět mě vyrušil nějaký zvuk zvenčí. Celou noc pršelo a já se pořád musela soustředit jen na zvuk kapek dopadajících na okenní tabuli. Za ty tři týdny, co jsem tu bydlela, jsem si na neustálý déšť zvykla a už mě ani nepřekvapovalo, když jsem vyšla ven a ihned mě svlažila sprcha nepříjemně studené vody. (Deštník jsem stále nemohla najít.) Jediné, co se mi na tom všem líbilo, bylo to, že počasí tady téměř vždycky vystihovalo mé momentální rozpoložení. A vůbec - rozpoložení celého zdejšího města a životů jeho obyvatel. Bylo zvláštní si připustit, že tu většina lidí žije odmalička - že nikdy nepoznali nic jiného, než život v zaprášeném velkoměstě a brali tento způsob bytí jako přijatelný a relativně v pořádku. Já jsem to vnímala úplně jinak - věděla jsem, že ty pravé radosti života tady nenaleznu. Chvílemi se mi všechno jevilo, jako bych já samotná stála proti obrovskému, modernímu, jednotvárnému světu. Představovala jsem si sebe jako hrdinku bojující proti velké příšeře ztělesňující toto město a celkově způsob života v něm. A kdo vyhrával? Já jsem to rozhodně nebyla. Město mi zasazovalo jednu ránu za druhou, a i když jsem se bránila zuby nehty, byla jsem moc slabá, abych přemohla jak město, tak i sama sebe.