Survivers

11

Vincent Petrowski

Potemnělou ulicí se rozléhaly tlumené zvuky dunivé hudby. Odbila už bezmála jedenáctá hodina, pomalu táhlo na půlnoc, avšak skupina pěti lidí v jedné ze starých, neobydlených budov ještě vůbec nevypadala na to, že by se v nejbližších minutách měla uchýlit ke spánku. Venku byl klid – kromě zvukové kulisy, jež mírně rozechvívala okolní prostor, tu nebylo nic tak zajímavého jako stará pouliční lampa, která bojovala o poslední elektrickou záři, jež jen mohla ze sebe vydat. Nepravidelně blikající světlo pronikalo zašlým oknem do cihlové budovy, odkud zněla neutuchající, dynamická hudba.

   Uvnitř starého skladiště, kde si před několika měsíci našlo útočiště pro zkoušení nových skladeb několik mladíků, se vibracemi chvěly stěny. Prostor to byl velký, ale parta se rozhodla pro okupaci jen jedné z místností, která podle nich měla nejlepší akustiku. Nyní se už skladišti ani z poloviny nepodobala – uvnitř se nacházely dvě časem poznamenané pohovky, které nebyly pod hromadou všemožných odložených věcí a oblečení skoro vůbec vidět, stěny polepené plakáty, náčrty potencionálních nových písní a občas neidentifikovatelnými pokusy o cosi, co zdánlivě připomínalo lidské postavy uprostřed záplavy básnických vyjádření, vypadaly poněkud rozpačitě a kabely, které se povalovaly všude po zemi, se tvářily, jakoby jich bylo snad několik kilometrů. Právě ty zvláštní papíry plné básní s volnými verši a pokřivenými kreaturami měl na svědomí jeden ze zakladatelů kapely, jenž právě vyhrával kytarové sólo. Už od začátku tvrdil, že prázdné stěny jsou jedno velké zlo, a tak se rozhodl všechna volná místa zaplnit výplody své fantazie. Ostatní členové kapely ho v tom přesvědčení nechali, neboť tušili, že když se s ním budou přít, je schopen se na ně naštvat a několik dní se neobjevit. Vincent nenáviděl prázdná místa, zneklidňovala ho. Proto si radši zkušebnu přetvořil k obrazu svému, a když neslyšel nikoho z jejich kapely nic namítat, už ji tak nechal. Jejich kapela čítala celkem čtyři členy – jeho, Adama, který kromě hry na kytaru obstarával taky zpěv, Quentina, jenž byl z celé kapely nejstarší, přestože měl jen něco přes dvacet let, a Leeho, který byl duchem vždy trochu někde jinde. Quentin hrál na basovku a Lee měl na starosti bicí. Jako kapela spolu vycházeli vcelku dobře, ale občas se pro zachování harmonie někdo s někým pohádal – této role se většinou chopil právě Adam s Vincem.

   I přesto, že měla kapela jen čtyři členy, na gauči s nadšeným výrazem seděla další osoba. Dlouhé blonďaté vlasy se jí vlnily u konečků a neposedné pramínky jí na levé straně překrývaly tvář s jemnými rysy. Tvářila se více než zaujatě. Očima skenovala právě Adama, který její pohledy bral na vědomí a co chvíli jí daroval jeden ze svých neodolatelných úsměvů.

   Lee závěrečným sólem zakončil skladbu a Keira začala hlasitě tleskat, dívajíc se přitom na Adama.

   „Tak co na to říkáš?" ptal se jí Adam a přes hlavu si sundával popruh od své naleštěné kytary. „Tahle je naše nejnovější. Dal jsem si s ní docela práci," pochlubil se.

   Vincent se pobaveně otočil. „Tak ty, jo? Mám ti připomenout, kdo mě to minulý týden tak prosil, abych ji zaranžoval?"

   „Hele, neshazuj mě tady před dámou," pronesl a mrkl na Keiru, které v očích tančily jiskřičky. „Ale má pravdu, pracovali jsme na ní společně," dodal.

   „Je úžasná! Kdy budete mít nějaký koncert, kluci? Já bych ráda dostala VIP vstupenku," řekla a očima se vpíjela do těch Adamových. Jemu se pozornost očividně zamlouvala.

   „Budeš první, komu dám vědět, až tady s klukama budeme plánovat další vystoupení," přislíbil jí a poplácal Vince po zádech. Ten si připadal jako páté kolo u vozu. Jen se nuceně usmál a rozhodl se raději vyklidit pole. Byl zvyklý na to, že u opačného pohlaví měl největší úspěch právě Adam. Mělo to logiku – to on byl zpěvák, tudíž veškerá pozornost směřovala právě k němu. Přesto ho to někdy v hloubi duše trochu štvalo.