Survivers

8

    Náhody. Vše se točí okolo nich. V jednu chvíli se zjeví, zamíchají kartami našich životů a nikdo z nás neovlivní, v jaké podobě se nám ukáží a v jaký moment. Hrají v našich životech jednu z největších rolí a my si to často ani neuvědomujeme. Hýbou děním okolo nás. Jejich úkolem je přimět lidi řešit situace, jejichž následky formují naši budoucnost. Vždycky tu jsou, jen jsme se je naučili přehlížet a nezaobírat se s nimi. Ale faktem je, že díky nim naše životy vypadají tak, jak vypadají.

    Začala jsem přemýšlet nad nepředvídatelnými věcmi, které mi vstoupily do cesty za posledních pár dní. Nepatrně moje zítřky ovlivňovaly, ale nijak zvlášť. Pak tu však byly věci, u kterých jsem nevěděla, zda se jedná o náhody. Jedním jsem si však jistá byla – vzkazy, které jsem neustále nacházela ve svém okolí, rozhodně náhodami nebyly.

    „Ale no tak, musíš dát městu šanci," přemlouvala mě Zoe. „Není tak hrozný, jak vypadá."

    „Možná proto, že je ještě horší," odvětila jsem sarkasticky a kopla do štěrku na asfaltové cestě. Zoe stále trvala na svém návrhu, že se na den stane mým průvodcem, a tak jsme hned po škole vyrazily na náš velký průzkum. Nedá se říct, že bych byla zrovna nadšená vyhlídkou na několika hodinovou procházku, ale chtěla jsem své nové kamarádce udělat radost, a tak jsem neprotestovala. Procházely jsme právě skrz prašné parkoviště, prodíraly se mezi auty a já neměla ani nejmenší tušení, kam mě to Zoe vede. Opravdu jsem jí byla vděčná, ale zároveň jsem se cítila trochu nejistě. Nevěděla jsem, co od ní mám čekat. Už od pohledu vypadala na velmi společenskou a autoritativní osobu, avšak jsem ještě nepoznala, zda-li míra její svéráznosti není příliš vysoká. Rozhodně jsem se ale v její přítomnosti cítila energičtěji, než obvykle, což jsem brala jako dobré znamení.

    „Mám otázku," prohlásila zničehonic Zoe. „Bojíš se výšek?"

    „Doufám, že ne," odpověděla jsem pobaveně. „Ale proč se mě na to ptáš?" Nechápala jsem, o co Zoe jde, jen jsem se v duchu modlila, aby v jejích úmyslech toho adrenalinu nebylo až příliš.

    „Vidíš támhle až za tím bavorákem železný plot? Tak přes ten budeme muset přelízt, abychom se dostaly na druhou stranu," uculila se Zoe a přidala do kroku.

    „To myslíš vážně? Mám sukni... a navíc si nejsem jistá, jestli to zvládnu," řekla jsem rozklepaně.

    „Ale nedělej ze sebe slečinku, je to jen taková zkratka!"

    „No, co mi zbývá, stejně bys vyhrála," rezignovala jsem.

    „Líbí se mi tvůj přístup, drahá," zasmála se Zoe a zastavila se pár kroků od plotu. Mohl mít kolem dvou a půl metru a nevypadal zrovna stabilně. Zoe se chytila co nejvýš a začala šplhat. Plot se zakymácel, trochu se prohnul, ale nějakým způsobem se jí podařilo posadit se až nahoru. Shodila svůj těžký batoh plný všeho možného dolů, a ten s rachotem dopadl na zem na druhé straně.

    „No tak, polez!" vybízela mě Zoe a přidržovala se rukama rámu plotu. Neměla jsem na výběr a navíc jsem nechtěla působit jako zbabělec. Stáhla jsem si svetr, aby se mi nevyhrnoval a začala šplhat. Když jsem sledovala Zoe, nepřišlo mi to tak namáhavé, ale jakmile jsem měla lézt já, všechno se zdálo být dvakrát tak těžší.

    „Pojď, už jen metr, chyť se," podávala mi ruku. Vzchopila jsem se a vytáhla se nahoru.

    „Tohle už po mně nikdy nechtěj."

    „Ale neříkej, že tě to tolik zmohlo, ještě nás čeká dlouhá cesta," oznámila mi Zoe a skočila dolů na asfalt. Počkala jsem, až se se svým báglem odklidí a skočila za ní. Dopadla jsem na všechny čtyři, ale v duchu jsem si gratulovala, že jsem přežila.