Survivers

7

Vincent Petrowski

    „Proč nás musíš pořád takhle stresovat, Vinci? Copak nevidíš, že s matkou chceme pro tebe jen to nejlepší?" udeřil na syna jeho otec.

    Večeře u Petrowských se nikdy neobešla bez hádky mezi mladým Vincentem a jeho rodiči. Každý den o půl sedmé zasedla pětičlenná rodina ke stolu a zhruba po deseti minutách započal obvyklý rituál. Tentokrát se však vše zdálo mnohem závažnější.

    „Já vás ale nechci stresovat," obhajoval se Vincent a vidličkou posílal hrášek z jedné strany talíře na druhou stranu.

    „Můžeš se na nás dívat, když s tebou mluvíme?" ptala se vyčítavě jeho matka. Vincent si povzdechl, odložil vidličku, opřel se zády o židli a podíval se znuděně oběma rodičům do očí. Pětiletá dvojčata sedící vedle něj se tvářila zaraženě.

    „Uvědomuješ si, že zkoušky máš už za tři týdny? Místo abys trénoval, jsi pořád někde venku, vracíš se jen k večeři! Řekni mi, jak ty zkoušky chceš zvládnout?" rozčilovala se matka a blonďatý pramen polodlouhých vlasů se jí uvolnil z drdolu.

    „Mami, vždyť cvičím ve škole, vím, že ty zkoušky zvládnu," prohlásil Vincent.

    „Ale to v žádném případě nestačí! Housle jsou jeden z nejtěžších nástrojů, nemůžeš cvičit jen ve škole! Chceš, aby z tebe něco bylo, nebo ne?"

    Vincent mlčel a podíval se prosebně na otce. On většinou ustoupil z hádky jako první, tak na něm hledal alespoň nějaký záblesk naděje. Tentokrát ale byl ještě nabroušenější, než jeho žena.

    „Tak chceš, nebo ne?!" opřel se do něj otec. Na čele mu vystoupla žíla, jak moc byl rozčilený. Šel z něj až strach.

    „Samozřejmě, že chci."

    „Tak se podle toho začni chovat, chlapečku! Je ti osmnáct let a ještě jsi nic nedokázal!"

    Bylo to tu zase. Opět stejný scénář. Vincent znal tyhle fráze nazpaměť a věděl, že z toho nevyvázne tak snadno. Potřeboval, aby se rodiče nějakým způsobem uklidnili a aby s nimi mohl jednat rozumně. To se však zdálo jako nadlidský úkol.

    „To jako nic neřekneš?" začala opět matka.

    „A co bych na to měl říct? Že se budu snažit víc? Vždyť to už ani víc nejde. To čekáte, že jednou budu nějaký slavný houslista a šaškovat před celým světem?" neudržel se.

    „Šaškovat?" otec zbledl a Vinc věděl, že už je mrtvý muž. „To my ti tady platíme jednu z nejlepších konzervatoří! Víš vůbec, kolik nás to stojí? Jak tohle můžeš vůbec říct?!"

    „Nemůžu uvěřit, že jsi tak nevděčný," podívala se na něj opovržlivě jeho matka. „Oba moc dobře víme, že na to máš. Jednou z tebe bude známý houslista. Tvůj profesor mi říkal, že jsi nejnadanější ze všech zdejších houslistů. To chceš všechno zahodit?"

    „Nechci. Mám housle rád. Ale co chci, je jedna jediná věc – přestaňte mi pořád všechno vyčítat a určovat, co mám dělat," prohlásil po pauze Vincent.

    „Tak takhle by to nešlo, Vinci. Máš domácí vězení na celý týden, už na to fakt nemám nervy." Matka vstala od stolu, vzala mu talíř s nedojedenou večeří a odešla do kuchyně.

    „Nechápu to. Býval jsi tak bezproblémové dítě. Jak máš být vzorem pro své sestry? Jak k tomu ony dvě přijdou, Vinci?" ptal se ho otec a koukl se na dvojčata. Ta ani nedutala a jedla svou večeři. Vždycky obě byly zticha, protože nechtěly, aby se na ně rodiče zlobili taky.

    Vincent se na ně usmál. „Doufám, že se rodičům jednou budou umět vzepřít líp, než já." A odešel od stolu nahoru do druhého patra. Slyšel za sebou ještě nadávky otce, ale nic si z nich nedělal, byl na ně za ty roky už zvyklý. Zavřel se v pokoji a pro jistotu zamkl, aby jednoho z rodičů ještě nenapadlo k němu vstoupit.

***

    Vincent tyto rodinné hádky, kdy neměl ani nejmenší šanci si prosadit svoje slovo, nebo alespoň dojít s rodiči k nějakému řešení, nesnášel. Chápal, že nic nevyřeší tím, že bude rodiče slovně provokovat, ale nic jiného už mu v jeho očích nezbývalo. Máma s tátou na něj vždycky měli příliš vysoké nároky. Chtěli z něj mít nějakou proslavenou kreaturu, která by hrála na světových koncertech, ale jemu se tato představa víc než jen příčila. Přímo ji nesnášel. Na housle hrál už od svých čtyř let, kdy se jeho rodiče upnuli k idee, že mají doma geniální dítě, protože mu v nemocnici a u psychologa udělali pár testů, které říkaly, že je na svůj věk nadprůměrně inteligentní. Ale od té doby žádný další test nezkusili, ovšem stále byli přesvědčeni, že je jejich syn génius. Vinc věděl, že to má v hlavě srovnáno – měl výborné výsledky ve škole, uměl vyřešit jakýkoli problém diplomatickou cestou, ale za nějakého rádoby génia se v žádném případě nepovažoval. A diplomatická cesta řešení problémů na jeho rodiče nikdy nefungovala. Co se týče houslí, měl je opravdu upřímně rád – bavilo ho improvizovat, vymýšlet si a skládat své vlastní skladby a byl si vědom toho, že má talent, jen se nemohl přenést přes to, že přání jeho rodičů bylo mít z něj cvičenou opici.

    Měl jiná přání. A mnoho tajemství, o kterých nikdo nevěděl. Líbilo se mu vědět věci, o kterých ostatní neměli ani to nejmenší tušení, že zrovna on o nich ví. A ještě víc se mu líbilo, že mohl pomocí těchto malých, nepatrných tajemství poznávat nové lidi, aniž by znali oni jeho. Uměl si hrát se slovy, využíval svého svérázného, osobitého humoru a vše sledoval z povzdálí. Rád dával věci do pohybu. Nemohl si představit, že by nedělal nic jiného, než hrál na housle. Proto se tak moc vyžíval v tajemstvích. Měl jedno velké, které měl v plánu rodičům vyjevit, až nastane pravý čas – měl spolu se svým kamarádem rockovou kapelu, o níž se pozvolna začínalo ve městě vědět. Tohle chtěl dělat, chtěl svou čtyřčlennou kapelu postupně proslavit a odjet hrát. Opustit vše, co doposud znal.

    Přešel k oknu a otevřel ho. Výhled na obrovský svítící mrakodrap ho zrovna nenadchl. Našel na zemi svůj batoh, vytáhl z něj krabičku cigaret a jednu si vložil do úst. Měl tajemství opravdu v lásce. Tohle však nebylo tajemství, na které by byl zrovna pyšný. Kouřil hlavně kvůli tlaku ze strany rodičů a jejich přehnaným nárokům. Bojoval proti nim alespoň touto cestou. Oba dva totiž pracovali jako lékaři a kdyby se dozvěděli, že každý den vykouří krabičku cigaret, stáhli by ho z kůže. Proto zbožňoval vědomí, že za dveře jeho pokoje nemůžou a on si může dělat, co se mu jen zlíbí bez toho, aby ho stále někdo umravňoval.

    Vydechl kouř a sedl se na kraj postele. Neštvali ho jen rodiče, jeho rozpoložení mělo několik dalších důvodů. Chyběla mu svoboda. Toužil po tom se sbalit a odejít neznámo kam. A být prostě jen sám. Svazovalo ho žít ve velkoměstě, dusil se tu. Už dlouho plánoval útěk, jen svůj plán stále nedotáhl do konce. Nevěděl si sám se sebou rady. Jediné po čem opravdu snil, byla nekonečná svoboda. Žádné komandování, žádné povinnosti, jen on a jeho tajemství.

    Najednou si vzpomněl na to, co vlastně chtěl udělat, než ho zastavili jeho rodiče a oznámili mu, že je večeře. Vložil si cigaretu mezi rty a přešel ke svému stolu, kde měl slušnou hromadu knih, které si půjčil před pár dny v knihovně. Úplně vespod našel tu, kterou hledal. Dějiny hudby. Sedl si na rozviklanou starou židli a vytáhl z poslední zásuvky stolu kus křídového papíru a inkoustové pero. Chvíli se rozmýšlel nad tím, co napíše a cigareta ho mezitím začala pálit mezi rty. Típl ji o stůl, odmontoval víčko od pera a začal ozdobným písmem psát. Jakmile bylo vše tak, jak má být, založil papír mezi poslední a předposlední stránku. Poté vzal típnutou cigaretu, vyhodil ji z okna do chladné, podzimní, deštivé noci, zul si boty a kalhoty a vlezl si do postele. Nikdo kromě něj v tu chvíli nevěděl, že příští den nepůjde do školy, že vykouří další krabičku cigaret, že bude opět bez výsledku pracovat na svém únikovém plánu a že se právě teď mezi posledními stránkami Dějin hudby  z místní knihovny nachází lístek se slovy: Také chceš uniknout?.

(V této části bych vám chtěla představit jednu z postav, která bude hrát v tomto příběhu jednu z největších rolí - Vincenta. Doufám, že vám bude alespoň zčásti tak sympatický, jako je sympatický mně samotné.)