"Claire, mohla bys sem jít? Potřebuju ti něco říct." Zavolala na mě mamka nervózně z ložnice, když jsem vylezla z koupelny.
"Jojo, za chvíli jsem tam." Zabalená v ručníku s knížkou v ruce jsem se vydala k sobě do pokoje. Oblékla jsem na sebe krátké domácí šedé kraťasy a neonově růžové krátké tílko.
"Co potřebuješ?" Zeptala jsem se a pohlédla jsem na její tvář, bylo vidět, že je nervózní a bojí se, ale zároveň z ní sršelo štěstí.
Chvíli mlčela a já mezitím přemýšlela co mi chce právě říct, ale nic mě nenapadlo.
"No, nevím, jestli se ti to bude úplně líbit, ale věř mi, já jsem si to přála a mám z toho radost." Z tváře jí stále zářilo štěstí. Už dlouho jsem jí neviděla takhle šťastnou a nadšenou.
"Tak o co jde?" Zeptala jsem se zvědavě.
"Čekáme s tátou miminko." Řekla a rozzářila se ještě víc.
Zůstala jsem na ni hledět a nevěla jsem, co si o tom mám myslet.
"Jsi naštvaná?" Zeptala se opatrně.
"Nevím." Řekla jsem nepřítomě. Byla jsem úplně mimo. Čeká dítě? S tátou? Jak je to možný? Vždyť se pořád hádají a najednou je z toho dítě? Možná je to ten důvod, proč táta odešel na procházku, nelíbilo se mu to. No, nebo se mohli chytnout kvůli něčemu jinému.
"A... v jakém si měsíci?" Zeptala jsem se celá zamyšlená nad tím, jestli táta to dítě chce taky.
"V pátém. A bude to chlapeček..." Řekla nadšeně.
"Ehm... aha... ale jakto, že jsem si do teď nevšimla tvého břicha?" Divila jsem se. Je pravda, že mi přišlo, že je mamka tlustější, ale nikdy by mě nenapadlo, že by mohla být těhotná.
"Snažila jsem se to zatím zakrývat... Claire, možná, že se ti to nelíbí, ale já jsem si to fakt přála,tak mi dopřej alespoň štěstí."
"Vždyť já nic neříkám. Jen... s tátou se pořád hádáte a nejednou spolu budete mít další dítě?"
"Hádáme, ale to je jen malá krize, všechno bude zase v pořádku. Máme se pořád rádi a neboj, ta raní hádka nebyla kvůli tomuhle, táta má taky radost. Máš vůbec i ty radost, že budeš mít brášku?" Podívala se na mě šťastným pohledem.
"Ale jo." Řekla jsem. Došlo mi, že by mohla být fajn mýt malého brášku. Ve skutečnosti jsem chtěla bráchu už když mamka čekala Annie, když se narodila holčička, byla jsem zklamaná, ale zároveň jsem měla i radost, přece jenom se mi narodila sestřička. Pomalu mi teď docházelo, že mám vlastně docela velkou radost.
"Můžu vymyslet alespoň jméno?" Obě jsme se zasmáli a já si připadala jako by mi bylo deset.
"Jasný, ale musí se líbit i nám." Objala mě a já se cítila šťastně.
"Smím to říct Polly?" Zeptala jsem se rychle a připadala jsem si jako bych byla malé dítě a právě dostala obrovského plyšového medvídka a musela o něm každému říct.
"Chováš se jak malé dítě.... Jasně." Rozesmála se.
Zasmála jsem se taky, podívala jsem se na její břicho a odešla jsem do pokoje.
Zapla jsem notebook a vše jsem hned napsala Polly. Chvíli jsme si o tom psali. Zaklapla jsem noťas a vzala jsem si do ruky knihu a otevřela ji. Čtu teď už poslední díl Harryho Pottera.
Když jsem knihu dočetla, začala jsem přemýšlet nad jménama pro mého brášku. Napadlo mě Oliver, Alex nebo Noah. Nemůžu se rozhodnout, ale než se narodí, mám ještě dost času.
"Oběd." Zakřičela mamka z kuchyně. Zvedla jsem se z postele, na které jsem celou dobu ležela a sešla jsem dolů.
"Nazdar ségra, tak je nás tu šest." Řekl Lucas když připravoval příbory na stůl.
"Co? My máme návštěvu?" Podívala jsem se na něj nechápavě.
"No, skoro šest. Mamka je těhotná, ty to ještě nevíš?" Zasmál se.
"Jo aha, no jasně, že to vím." Pochopila jsem co tím myslel. "Jinak vybírání jména už jsem si zabrala já." Dodala jsem a vyplázla na něj jazyk.
"Heej, no jo, ale nějaký pořádný chlapský, když to bude konečně další pořádnej chlap." Oplatil mi vypláznutí jazyka.
"No dovol." Dělala jsem uraženou.
"Nechte toho vy dva a pojďte jíst." Ozval se táta.
Já i Lucas jsme se zasmály, sedli jsme si konečně ke stolu, já mezi mámu a Annie a on naproti nám vedle táty. Začali jsme jíst.
