Draco/Hermiona - Divadelní scéna plná lásky

Kapitola II.

Vstávala jsem na můj vkus až příliš časně. Venku bez přestání foukal vítr a možná i to byl důvod mé nespavosti. Na včerejší incident jsem se snažila zapomenout, ale fakt, že jsem byla v tomhle domě úplně sama nijak nepomáhal. Co se stane, když si to přečtu? Nic.. Pro svůj lepší pocit bych to klidně pak mohla znovu zalepit. Nebudeme o tom neustále polemizovat, stojím si za svým a tečka.

Místnost naplnila již tolik známá vůně lesních plodů. Natáhla jsem aroma co nejvíc dutinami do svého mozku a pak všechny starosti spolu s oxidem vydechla pryč. Čekal mě náročný den.. 

Na začátku každého měsíce bylo zapotřebí vyřídit veškeré papírování, zaúkolovat zaměstnance a obměnit jim šatník.

Na okno zaklepala sova. Byl to rychle naškrábaný dokument o podpoře mého projektu. Nové kostýmy, kulisy..Skvěle. To bude radosti. A taky práce.

Harry mou práci nijak neuznával. Mluvil o neustálém nebezpečí, ale ve skutečnosti to bylo mnohem méně nebezpečné vzhledem k sebevraždám zdůvodněných sociálním vyčleněním.

Chodila jsem pěšky. Díky Merlinovi mi byla dopřána aspoň chvíle na čerstvém vzduchu. Ve skutečnosti půl hodina jen k Marry do pekařství pro čerstvé borůvkové koláčky a pak ještě pětadvacet minut k divadlu. Ale jak říkám, na čerstvém vzduchu.

Byla zima. Po půl dne stráveném s kartáčem v ruce při prvním kontaktu s větrem bylo po všem. Nevrlá nálada se se mnou nesla až do otevření dveří Pekařství Snů.

,,Hermiono!" usmála se starší dáma v pruhovaném svetru se zástěrou kolem krku, která zjevně sloužila jako uniforma.

Měla na svůj drobný obličej až příliš velký nos a mírně zasunuté zeleno-hnědé oči. Obroučky brýlí opřené o výše zmiňovaný nos byly hitem poslední mody a dokonce zvýrazňovaly její světlé vlasy. Na svůj věk vypadala výborně. Na pultu už měla nachystané voňavé borůvkové koláčky, což nasvědčovalo tomu, že mě zřejmě zahlédla z okna. S milým úsměvem jsem ji poděkovala, prohodila pár zdvořilostních frází a pak opustila krámek.

Budova divadla byla překrásná. Po zkrachování pod vedením Paula Davise, předchozího majitele, bylo obtížné přilákat aspoň něčí pozornost k tomu, že je znovu v provozu.

Když jsem odemkla obrovské dveře, v uvítacím sále už bylo rušno. Světla svítila a schody se dokonale leskly čistotou.Začátek měsíce..

,,Slečno Hermiono!" ozvalo se u mých kolen.

,,Verbe, co se děje tentokrát?" zeptala jsem se s klidem, vzhledem k jeho vyděšenému obličeji.

,,Verb má na práci roztřizování všech kostýmů a potřeboval by pomoct. Bobby už má práci hotovou Slečno." přikývla jsem a on s úšklebkem odběhl. Dlouhé uši ho z obou stran při každém kroku pleskaly do hlavy. Budova se do každičké místnosti hemžila domácími skřítky. Úklid a úřadování na začátku měsíce byli náročné nejen pro mě, ale i pro všechny ostatní.

,,Haily, nemusíš ty schody přejíždět třikrát." houkla jsem se smíchem na zaneprázdněnou skřítku. Svou práci dělali dobře, nic neflákali a vždy bylo všechno podle plánu. Někdy to možná i trochu přeháněli, ale to patřilo k jejich povaze.

Kancelář úplně na konci chodby patřila mně. Ostatní byly prázdné. Donedávna jednu takovou, vlevo od té mé, obývala Paní Summersová, jejíž funkce byla podobná sekretářce.

Sloužila také jako její domov, dokud se po boji s vážnou nemocí nerozhodla odejít. Poté co byl její byt vyklizen jsem do něj už nevstoupila. I když byl ještě obydlen, moc času jsem tam nestrávila. O Paní Summersovou nešlo, byla to úžasná dáma a měla jsem ji velice ráda, ale prostředí ve kterém bydlela nebylo nic pro mě. Hlavní částí byl asi obývací pokoj, který byl spojen s kuchyní. Ložnice byla celkem prostorná a v koupelně byla vana i sprchový kout. V tomhle jsem taky neviděla žádný problém, šlo o typický zápach stáří a starého nábytku.

Paní Summersová byla moták. Takovýhle úkryt před kouzelníky ji asi vyhovoval. 

Stěny byly vymalovány na bílo, přesně jako v nemocnici a nad rozpadajícím se gaučem visel jediný obraz v domě- portrét jejího dávno zesnulého manžela. Sama o sobě byla ale vždy 'nová' a upravená. Po jejím odchodu všechny povinnosti, které plnila přešly na mě.

Nebylo to tak, že bych nikdy nepřemýšlela o spolupracovníkovi, pomocné ruce, ale mě a hlavně má povaha seděla jen málokomu...

Má kancelář byla jako můj druhý domov. Teda.. Těžko říct, co jsem v téhle situaci směla nazvat domovem. 

Byla prostorná, útulná, vymalována světle zelenou, jakožto barvou klidu a stěny zdobilo pár, se mnou citově spojených obrázků a mouder ze života. 

Uprostřed místnosti stál ebenový stůl a na něm halda papírů spolu s fotkou mých rodičů, Harryho a taky Rona.

Voněla čerstvě posečenou trávou, ale nesmělo chybět jemné aroma lesních plodů. Byla perfektní, až na jednu drobnost- byla jsem v ní úplně sama....