Draco/Hermiona - Divadelní scéna plná lásky

Kapitola V.

Jsem tady z další kapitolou^^ Taky příšerně nemocná, takže to bude stát za prd víc než obvykle^^ Taky pořád nemůžu přijít na to, jak to tady s tím věnováním funguje, takže oficiálně prohlašuji, že celá tahle povídka je věnovaná @chrissykrajcova ! Myslím na tebe a tvou reakci, vždycky, když píšu další kapitolu.^^ Díky všem, že s tím ztrácíte čas :)

,,Malfoyi?" vykřikla jsem trochu nakrkle z malinké knihovny, která byla mimo jiné také součástí divadla. Šlo převážně o výtisky nejznámějších divadelních her a něco málo z mé soukromé sbírky.

,,Hermiono?" ozvalo se mile od dveří. Nepříjemně jsem se ošila z tónu jeho hlasu, když vyslovil mé jméno.

,,Pamatuješ si ještě, jak si třídil ty knihy zpátky na jejich místo?" uchechtl se.

,,Jasně, dělal jsem to před hodinou."

,,Ano a-"

,,A ty jsi to musela jít hned zkontrolovat." povzdechla jsem si a začala knihy vyskládávat.

,,Ještě, že jsem to udělala. Netrefil jsi ani jednu."

,,Moc nečtu." usmál se omluvně. Začala jsem si na to zvykat. I když se to k němu vůbec nehodilo, dělal to pořád. Během těch pár hodin, které jsem s ním musela strávit, jsem si všimla spousty věcí. Zaprvé, jeho chůze. Oproti té všední, arogantní, tahle byla - pohodová. Kdybych na něj zírala, což jsem v žádném případě nedělala, dalo by se říct, že to jak se pohyboval bylo uklidňující. Zaregistrovala jsem také jeho komunikaci. I když jsem měla možnost vidět ho bavit se jen s domácími skřítky, to jak se vyjadřoval, nemělo vůbec nic společného s Dracem Malfoyem, kterého jsem znala doposud. Přátelská aura, která z něj vyzařovala nekonečně daleko, mi dráždila žaludek.

,,Přeskládám to a přijdu dolů." vydechla jsem a vydala se po vysokých šprušlích k horním policím.

,,Pomůžu ti." ozvalo se zespoda.

,,Ne, nepomůžeš." odsekla jsem a vtrhla mu z ruky knihu, kterou mi podával.

,,Jo, pomůžu. Je to moje vina, že to musíš dělat znovu." spolkla jsem nadávku a protočila očima. Šokovaně jsem vypískla, když jsem zaznamenala ztrátu na rovnováze. Když jsem se řítila dolů, přála jsem si jen jedno. Prosím, ať spadnu na podlahu a zlámu si klidně všechny kosti v těle, jen ať-

,,Mám tě." jeho pevné paže mě držely v náručí a já jsem odmítala otevřít oči. Držela jsem víčka pevně semknutá k sobě a ret sevřela mezi zuby.

,,Už ty oči můžeš otevřít, Hermiono." na pár sekund jsem je doopravdy otevřela, než jsem se vrátila k předchozímu.

,,Nechci." zakňučela jsem. Bylo to přesně jako ze všech těch amerických romantických filmů. Jeho bouřkově šedé oči byly až příliš blízko k těm mým a jeho úzké, na oko chutné rty také zasahovaly do mého osobního prostoru. Všichni do jednoho víme, co by následovalo po tom, co bych se na něj podívala.

,,Pusť mě na zem Malfoyi!" přikázala jsem a on mě s uchechtnutím osvobodil z toho šílenství. Teprve poté, co mé chodidla dopadla na měkký koberec, otevřela jsem oči.

,,D-Díky." vykoktala jsem a schovala za ucho neposedný pramen vlasů. Po pádu do pekel trčely do všech stran, což také pravděpodobně bylo důvodem jeho výrazu.

,,Čemu se směješ?" vyprskla jsem.

,,Přál bych si vědět, co mezi námi kdy bylo, že jsi ze mě tak moc nervózní." polkla jsem. Jeho prohlášení se mi vkradlo do myšlenek. Tak hluboko by terapie nařízená ministerstvem sahat neměla.

,,Víš proč je tvůj nos tak příšerně nakřivo Malfoyi?" zamračil se a konečky prstů si přejel po kořeni nosu.

,,Přijde ti nakři-"

,,Tak přesně to mezi námi bylo." nakrčil obočí a já jsem se co nejrychleji snažila opustit místnost.

,,Dodělám to zítra, je nejvyšší čas jít domů." řekla jsem nakonec a nechala ho zmateného stát v knihovně. Děsilo mě to. Děsil mě Malfoy. Ne ten stále mě urážející a arogantní, ale ten milý, zachraňující ženy v nesnázích.

Vběhla jsem do své kanceláře a zabouchla za sebou dveře. Věci jsem naházela do kabelky a oblékla si kabát. Když jsem sešla schody, stihla jsem jen zaregistrovat, jak jeho blonďatá hříva zmizela venku. Oddechla jsem si, rozloučila se se svými spolupracovníky a s úsměvem se vydala ke dveřím.

Do nosu mi vletěl ledový vítr. Byl to ale mnohem lepší pocit, než ho vidět stát kousek od divadla s roztomile rudým nosem a úsměvem od ucha k uchu.

,, Jestli jsi uvnitř něco zapomněl, klidně-"

,, Ne. Jen jsem si říkal, jestli nechceš doprovodit domů. Nikam -"

,,Nechci. Uvidíme se zítra." skočila jsem mu do řeči a s tím se otočila k odchodu.

Tohle nemůže dopadnout dobře.

Pozn. autorky: Omlouvám se za tu již ohranou situaci s padáním do náručí, jenže mi to tam tak hezky sedělo^^ Večer se pokusím přidat ještě jednu kapitolu. ^^Taky by mě hodně zajímalo, co posloucháte, protože hudba je hlavní věc, která mi pomáhá tohle psát. Čekám komentář s hudbou kterou posloucháte^^