Draco/Hermiona - Divadelní scéna plná lásky

Kapitola IX.

:)

Bylo těžké pohybovat se po divadle jako obyčejně. Každou chvíli jsem měla strach, aby se ten blonďatý natěrač stěn někde neobjevil. 

Byla jsem neskutečným způsobem naštvaná. Nevěděla jsem ale, jestli většina mého vzteku patřila mě, nebo Malfoyovi. Dělalo mě nepříčetnou, jak jednoduše se mnou dokázal manipulovat. Kdyby šlo o starého Draca Malfoye, neměla bych jediný problém prohodit ho zavřenými dvěřmi, ale nový Draco "gentleman a chytač žen v nesnázích" Malfoy se mi dostával pomaloučku pod kůži. Přejel mi mráz po zádech a otřásla jsem se znechucením.

,,Čtyři hodiny a pětadvacet minut" mrazivý hlas, který se za mnou ozval, když jsem opatrně nahlížela do dlouhého koridoru mi podél páteře způsobil husí kůži.

,,C-Cože?" z mně neznámého důvodu jsem mu odpověděla šeptem. Připadala jsem si jakoby mě načapali na místě, kde jsem rozhodně neměla co dělat, přitom jsem byla na svém vlastním pracovišti.

,,Už čtyři hodiny a pětadvacet minut se ti daří se mi vyhýbat." odpověděl a já jsem i přestože stál za mnou viděla úšklebek v jeho obličeji.

,,Nevyhýbám se ti Malfoyi." odsekla jsem se snahou vložit do jednoduché věty maximum sebevědomí. Uchechtl se a poslal mi za krk další vlnu horkého vzduchu.

,,Právě jsem tě nachytal jak tady špicluješ Hermiono." vzhledem k tomu, že jsem se na něj nechystala otočit, protože jsem tušila v jaké vzdálenosti se nachází jeho obličej, dvěma kroky mě obešel a stál tak přímo přede mnou.

,,Už jsou to čtyři hodiny a nějaký drobný Malfoyi a ty máš na ksichtě pořád zbytky růžové barvy. Co je horší? Špiclování nebo zanedbaná hygiena?" s vítězstvím, které mě hřálo u srdce jsem se ho chystala obejít. Jednoduchým pohybem mi zastoupil cestu a založil si ruce na hrudi.

,,Mluvil jsem vážně. Myslím to s tou schůzkou." řekl s omluvným úsměvem a jeho pohled upoutala kudrlina, která by se dala dokonale zastrčit za moje ucho. Zachytila jsem jeho zápěstí v letu.

,,Ani to nezkoušej." zavrčela jsem a přibouchla mu ruku k trupu. Usmál se a já jsem v té chvíli došla k rozhodnutí, že je načase navštívit lékaře, protože moje kolena rozhodně nefungovaly tak jak měly.

,,Nechtěl jsem, aby ti zavazela ve výhledu." tělem se opřel o stěnu a jednu nohu nenápadně překřížil přes druhou.

,,Malfoyi, s mými vlasy by si nedělal už nikdy nic jiného."

,,To by mi vůbec nevadilo." zakňučela jsem a složila hlavu do dlaní.

,,Jsi magor. Přestaň mi říkat tyhle věci. A přestaň se na mě takhle dívat a když už budeš u toho, začni mi prosím tě znovu dělat ze života peklo. Šikanuj mě. Fakt, chybí mi to. Vem si knížku a hoď ji po mně, uvidíš, jak se mi uleví." buď se mi to zdálo, nebo jeho koutky byly čím dál tím výš.

,,Přestaň se usmívat. Nikdy se neusmíváš. Ne na mě." můj hlas už dosahoval nebeských výšek. I když to tak asi nebylo, všechno mi to dělal naschvál.

,,Jsi to jediné, co mě nutí k úsměvu." zašeptal a já jsem zrudla. Rozhodně nešlo o to, že by mě přiváděl do rozpaků. Spíš už jsem neměla kudy vypouštět vztek.

,,A DOST!" vykřikla jsem a bez dalších slov ho obešla. Bála jsem se, abych v zápalu útěku do kamenné podlahy nenadělala díry. Dupot se rozléhal celou chodbou. Rozrazila jsem dveře a nasupeně vběhla do své kanceláře.  Čekala jsem na uklidňující zář zelenkavé barvy, tudíž jsem zapomněla na odpornou růžovou, která mě praštila do tváře.

,,Vyzvednu tě v šest." ozvalo se zpoza dveří. Otočila jsem se k natřeným prknům a s představou blonďaté hlavy jsem je nakopla. S pocitem úlevy se dostavila i šílená bolest palce pravé nohy. 

Kdyby se toho blonďatého švába dalo zbavit mávnutím hůlky, stejně tak, jako bolavého palce. 

 Ze zoufalství mě aspoň na malou chvíli vytáhla sova, která svým zahnutým zobákem  klepala na okenní tabuli. Nacvičeným trikem se mi okno podařilo otevřít a okřídlený pták s vřískotem vletěl dovnitř a přistál na opěradle kancelářské židle.

,,Tebe ještě neznám." pohladila jsem zvíře po hebkém peří, převzala dopis a do zobáku mu opatrně vložila pamlsek za dobře odvedenou práci. Obálku zdobila pečeť z Ministerstva, což mě překvapilo. Nečekala jsem, že se Harry vůbec ozve a ještě k tomu tak brzo. Už jsem si ani nemohla vzpomenout, kdy přesně jsem mu sovu se žádostí o schůzku posílala. Opatrně jsem odloupla pečeť a rozložila psaní na hrubém pergamenu.

Vážená Slečno Grangerová, jménem Pana ministra vám musím bohužel sdělit, že Pan minitsr v nejbližší době nemá volný termín, kdy by vás mohl přijmout. 

S přáním pěkného dne Ferenc Hergot.

Zůstala jsem na kousek pergamenu nevěřícně zírat. Funkce Pana ministra mému nejlepšímu příteli očividně lezla do hlavy.  Bylo načase si s ním vážně promluvit. Pohledem jsem zavadila o nástěnné hodiny, které na křiklavé růžové vypadaly naprosto katastrofálně. Byly tři. Harryho si podám později, teď jsem měla v plánu vybrečet se ze zoufalství, než mě ten blonďatý kouzelník vyzvedne u mě doma.