Stitches || Muke

1

Michael
Sedím na okenním parapetu s kytarou v rukou. Užívám si pomalou chytlavou melodii, kterou vytvářejí na strunách mé prsty a pokouším se vyčistit si hlavu. Poslední dobou jsou moje myšlenky tak zamotané, že ani nemůžu spát. Čím víc se je ale snažím urovnat, tím víc nových uzlů vytvářím. Nevím co se to se mnou děje.

Zírám z okna na malou, plochou zahradu před domem. Není tam nic, ani jeden strom, dokonce ani jeden pitomej záhon. Jen plevel a bahno. V naší staré zahradě byla spousta stromů. Byla velká a pěkně upravená. Tohle vypadá spíš jako skládka. Jsem tu první den a už to tu nesnáším.

Můj pohled bezděky zalétne k budíku, který bohužel ukazuje pět hodin ráno. Jsem tak unavený, že za normálních okolností bych na místě usnul a ani kdyby okolo shazovali bomby, neprobudilo by mě to. Jenže teď nejsou normální okolnosti. Už za tři hodiny oficiálně začnu nový život. Potkám nové lidi, kteří neznají mou minulost a nebudou mě podle ní moct soudit. Teda, aspoň do okamžiku, než se opět prořeknu nesprávné osobě...

Znovu se ponořím do melodie, která mi vzniká v hlavě a přenáším ji na struny mého oblíbeného nástroje. Ze začátku to vypadalo jako pomalá balada, teď, jak ve mně pomalu stoupá nervozita, tempo zrychluje a z akordů jde cítit jakési napětí. Nicméně myslím, že to zní celkem dobře. Beru notes s tužkou a načmárám do něj pár značek. Potom se opět vracím ke kytaře. Po hodině a půl mám hotovou celou píseň. Škoda, že jí nemůžu dát text... Se slovy mi to nikdy moc nešlo. Ne tolik, jako s hudbou.

Seskakuju z okna a vydávám se do koupelny. Přeci nebudu první den v nové škole vypadat jako zmuchlaná kachna! Pohled do zrcadla bohužel moje obavy potvrzuje a já si s povzdechem oplachuji obličej, ve snaze smýt z něj alespoň nějaké stopy ospalosti. Tmavých kruhů pod očima, díky nimž vypadám jako zombie se ale nezbavím. S hřebenem v ruce se pokouším trochu usměrnit své vlasy, jejichž barvu měním podle nálady. Teď jsou už nějakou dobu černé a zatím to ani nehodlám měnit.

Chvíli hledím do poloprázdné šatní skříně a přemýšlím. První dojem je nejdůležitější, přeci ho nezkazím. Notak, Michaeli, mysli. Co by se jim asi mohlo líbit?

Nakonec se rozhoduju zůstat sám sebou. Jestli můj styl někomu vadí, je to jeho problém. Hodím na sebe otrhané šedivé tričko s logem AC/DC a úzké černé džíny s rozparkem na koleni. Poslední pohled do zrdcadla mě ujišťuje, že nevypadám nic moc, ale alespoň už nejsem zmuchlaná kachna a to je úspěch. Jsem připravený začít znovu.

××××××××××××××××

S nosem zabořeným v plánku se snažím protlačit přelidněnou chotbou. Škola je obrovská a chaoticky uspořádaná, aby se v tom prase vyznalo! Už jsem se čtyřikrát úplně ztratil a to jdu teprve na třetí hodinu. Samozřejmě opět absolutně netuším, kde jsem. K mému neštěstí zazvoní. Sakra! Jedna z mála hodin, na které se těším a přijdu pozdě. Všichni už se hrnou do tříd a tak rychle zamířím k hloučku jakýchsi studentů, kteří zřejmě nemají naspěch.

"Ehm... pardon?" snažím se na sebe upozornit. Nejvyšší z kluků se otočí. Má tmavou pleť a kudrnaté vlasy, na sobě volnou bledě modrou mikinu a černé tepláky. Z ruky do ruky si přehazuje basketbalový míč. Bože ne! Jak já nenávidím baskeťáky!

Měří si mě pohledem "Co chceš?" Arogantní blbec.

"Prosím Tě, kde najdu hudebnu? Jsem tu novej." Snažím se použít přívětivý tón. Kluk na mě nejdřív jen nevěřícně zírá a pak se uchechtne.

"Běž buzničko a najdi si ji sám."
Mám chuť mu jednu vrazit. Doufal jsem v trochu přívětivější lidi, ale zatím to moc nadějně nevypadá. Otočím se na patě než se zase dostanu do průšvihu a vydám se hledat hudebnu.

Luke
Ačkoliv se opravdu usilovně snažím poslouchat učitele, který vede nějakou nezáživnou přednášku o skladateli, o kterém jsem nikdy před tím neslyšel, myšlenky mi neustále mizí někam do rohu místnosti.

Abyste pochopili, v tom rohu je stojan se dvěma elektrickými kytarami a baskytarou. Na to, že jsou to školní nástroje vypadají úžasně, rozhodně mnohem líp než můj starý rozvrzaný křáp děděný snad už deset generací. Vždycky jsem toužil hrát ve skupině, dokonce jsme to s klukama, tedy s Calumem a Ashtonem kteří jsou taky hudebníci a hlavně moji nejlepší kamarádi, zkoušeli dát dohromady, jenže to nikdy moc nefungovalo, jako by nám něco chybělo.

Dveře do třídy se rozlétnou, což mě vytrhne z přemýšlení a já jsem donucen vzhlédnout k nově příchozímu. Toho kluka jsem tady nikdy neviděl, ale hned na první pohled mě upoutá jeho punk-rockový styl. Málokdy narazíte na člověka s dobrým stylem. Všímám si i jeho rozcuchaných havraních vlasů s modrým melírem v ofině, které vypadají dost cool. Calum, sedící v lavici za mnou mi poklepe na rameno.

"Kdo to je?" zeptá se, ačkoliv mu musí být jasné, že to nevím, stejně jako on. Ten kluk ale odpoví za mě, když se celý udýchaný přiřítí ke katedře.

"Omlouvám se, jsem tu nový a nemohl jsem najít učebnu." Vychrlí a z jeho výrazu je znát, že je mu vážně líto, že přišel pozdě.

"Jméno?"

"Michael Clifford."

"Dobře, Michaeli, pro dnešek Vám pozdní příchod odpouštím, sedněte si tamhle dozadu." Ukáže na jediné volné místo. Michael přikývne a vydá se k lavici. Když prochází kolem mě, všimnu si na něm ještě jedné věci.

Je zatraceně krásný.

________________

Ahoj!
Ráda bych se vám představila jménem, jenže svoje jméno nemám ráda, takže mi můžete říkat jak chcete. Jinde na internetu mě pár lidí oslovuje Rainbow, takže jestli vám to nevadí, říkejte mi třeba tak...

Za prvé bych chtěla říct, že tohle je moje první povídka na wattpadu, takže budu asi potřebovat chvilku času, než zjistím, jak to celé funguje (:

Dřív jsem psala spíš jen do šuplíku, ale už mě to přestávalo bavit a tak jsem se rozhodla, že zkusím právě wattpad.

Tahle povídka vznikla úplně náhodou a vlastně ani nemám rozmyšlený děj, mám jen nápad, takže fakt netuším, co z toho vznikne. Možná taky nic, jestli si to nikdo nepřečte (:

Byla bych hrozně ráda, kdybyste si našli chvilku a nechali tu komentář, je pro mě hrozně důležité znát váš názor. Klidně mi ale můžete napsat i jak se máte, nebo co jste měli k obědu, i to potěší. Ráda si s vámi pokecám (:

Tak jo, tímto bych to asi ukončila, doufám, že si tenhle první shit-díl alespoň někdo přečte...

Mějte se,

Rainbow xx