Stitches || Muke

8

*o pár dní později*

Michael

Po škole jsem neměl co dělat a tak jsem se celý den potloukal po venku. Celkem dlouhou dobu jsem se procházel po parku se sluchátky v uších a přemýšlel nad spoustou věcí a ani jsem si nestačil všimnout, že už se setmělo. Dneska nemám v úmyslu ponocovat, takže pomalým krokem mířím směrem domů- jestli se to dá nazvat domovem. 

Sáhnu po klice vchodových dveří a zjišťuji, že je zamčeno. Odkdy matka zamyká? Vytáhnu z kapsy klíče a tiše odemykám.

Vyzuju si boty a batoh hodím na podlahu vedle botníku. Je pátek, takže počítám s tím, že na něj nebudu muset při nejmenším až do neděle sáhnout. Otevřu dveře do obýváku a... spatřím něco, co jsem nikdy spatřit nechtěl. 

"Co tady děláš ty smrade?! Vypadni ty parchante a už sem nelez!" Rozkřikne se matka a rychle se snaží schovat nahého muže za skříň a druhého jen v boxerkách pod postel. 

Otáčím se na podpatku a vybíhám z domu.

Posadím se na chodník a zády se opřu o pouliční lampu. Dlaně ze všech sil přitlačím na spánky a snažím se zapomenout, co jsem před chvílí viděl.

Vždycky jsem věděl, že je kurva ale- panebože! Ví o tom, že se její vlastní syn k večeru vrátí a i přes to si do bytu pozve hned dva chlapy?! A ještě mi bude nadávat? Na tváři mě zastudí slza. Co teď budu sakra dělat?! Vrátit se tam nemůžu, rozhodně ne dneska v noci. To se tu jako mám vyspat na ulici?! A co, po tom, co jsem viděl už bych stejně asi neusnul.

Zvedám se zpátky na nohy. Ulice je temná, pouliční lampy spíše skomírají, než že by svítily. Rolety v oknech většiny domků jsou zatažené a světlo jimi proniká jen v tenkých pramíncích. Strčím ruce do kapes a vydám se, vlastně tak trochu nevědomky k jednomu místu... 

Cestou přemýšlím o životě. O svém zasraném životě plném útěků a zbabělosti. Vlastně už zase utíkám. Jenomže copak mám na vybranou? Kdyby se někdo dozvěděl, jaká máma je, najde si nás sociálka a já půjdu do děcáku. To už se radši budu dál schovávat a zatloukat.

To je důvod, proč jsem se snažil držet dál od lidí. Já prostě nikomu nevěřím. Nebo... nevěřil jsem, ale pár věcí se změnilo.

xxxx

Dorážím k malému žlutému domku s  červeným plotem a šedivými záclonkami v oknech. Ani nevím, proč jsem šel zrovna sem, ale najednou mi to připadá jako super nápad. Přeci jen se mám kde přes noc schovat. 

Přelezu plůtek a zkusím kliku u dveří. Zamčeno. Ale no tak, kluci tenhle pozemek okupují už skoro deset let, museli vymyslet jak se dostat dovnitř. 

Zkusím tedy domek obejít. Vzadu na zahradě je stará lavička, na které jsme se před pár dny s Lukem seznámili. Při té vzpomínce se mi po tváři mihne úsměv, zmizí ale hned, jak si vzpomenu na všechno ostatní.

Dům má zezadu dvě velká okna celkem nízko nad zemí. opatrně přejedu prsty rám jednoho z nich- jasně. Je jen přivřené, ale klika mu úplně chybí. Přeci jen se dovnitř dostanu.

Okno vede do malé místnosti, která byla dřív asi dětským pokojem. Její stěny jsou růžové a zdobí je vydařené kresby obláčků a hvězd. V rohu stojí proutěné houpací křeslo. Otevřu dveře odhodlaný to tu trochu prozkoumat. 

Vcházím do pokoje o trochu většího, než ten první. Stěny jsou obložené dřevem, podlaha kachličkami. V rohu stojí obrovský otevřený krb, ve kterém doutná oheň. Na lavici před ním někdo sedí a hledí do plamenů.

Chvíli ho pozoruju a i když ve tmě není vidět skoro nic, rozcuchané blonďaté vlasy hned poznám.

"Luku? Co tady děláš?"

Trochu sebou cukne, ale neohlédne se. Ví, že to jsem já.

"Nemůžu spát."

"Chodíš sem často?" napadne mě.

"Poslední dobou skoro každou noc. A proč jsi tu ty?"

"Utíkám."

"Před čím?"

Konečně seberu odvahu pohnout se z místa a posadím se vedle něj. Zadívám se do jeho nekonečných očí, které v oranžové záři nabírají neuvěřitelných odstínů a přejede mi při tom mráz po zádech.

"Před sebou."

_________________

Ahoj!

Další díl s menším zpožděním, je trochu kratší a plný chyb, ale já prostě vůbec nestíhám... Hihi

Jinak, jak se máte? :D

Rainbow xx