Stitches || Muke

6

Luke
Utekl jsem. Bál jsem se, že se stanu terčem vtípků a výsměchů někoho dalšího a obzvláště od něj bych to vážně neunesl. V té chvíli, když jsem tam tak stál a díval se na něj, jsem nevěděl, co mám dělat. Mohl jsem si vyslechnout, co po mně doopravdy chtěl, s tím rizikem, že se mj možná vážně přišel jen vysmát. Nebo jsem mohl utéct. A jelikož jsem srab, zvolil jsem druhou variantu.

Ačkoliv ráno svítilo sluníčko a bylo (na začátek prosince) i celkem teplo, teď se začíná zatahovat. Občasné závany větru mi foukají vlasy do obličeje. Procházím naší ulicí a snažím se držet stranou, aby mě náhodou někdo neviděl. Domů nepůjdu. Určitě je tam táta a já nemám náladu řešit, proč nejsem ve škole. Místo toho zabočím k malému domečku se žlutou omítkou a červeným plotem, na kterém už skoro deset let visí cedule NA PRODEJ. Přelezu plot a celý domek obejdu. V zadu je malá, trochu zarostlá zahrada se dvěma jabloněmi a starou dřevěnou lavičkou. Zežloutlý trávník jednou za dva měsíce seká soused, aby se úplně nevymknul kontrole, jinak je tu ale všechno necháno na pospas osudu.

Sedám si na lavičku a zírám před sebe. Několik paprsků slunečního světla pronikne skrz mraky a nechá posledních pár lístků, co se udržely na stromě zahrát všemi barvami. Z jedné větve visí ztrouchnivělý provaz, k jehož konci je přivázané dřevěné prkno. Druhý provaz je asi o půl metru dál a je v půlce přetrhnutý. Prkno tak vysí za jeden konec a druhým leží na zemi. Bývala to houpačka. Když nám bylo asi sedm, s klukama jsme ji sem přivázali. Dřív byl na stromě taky provazový žebřík a několik prádelních šňůr, po kterých jsme si na malé kladce posílali psaníčka. Hrávali jsme si tady pořád. Bylo to takové naše místo, kam nikdo jiný nechodil a mohli jsme si tu dělat, co jsme chtěli.

Na tváři mě zastudí další slza a já jsem zase na začátku. Přitáhnu si kolena k hrudi, položím si na ně čelo a zavřu oči. Snažím se zastavit vzlyky, ale držel jsem to všechno v sobě už moc dlouho. Obmotám své paže těsněji kolem nohou a pohupuju se dopředu a dozadu. Uklidni se. Všechno bude v pohodě. Všechno se vyřeší. Přestaň brečet. Přeci nejsi takový slaboch. Koukej se vzchopit.

"Luku?"

Zvedám podrážděně pohled k příchozímu. Musel mě celou dobu sledovat. Proč za mnou sakra leze?

"Co mi chceš?!" Rozkřiknu se. "Nemůžeš mě nechat na pokoji?"

Tváří se polekaně. Chvíli jen tak zírá, malinko pootevře ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak je zase zavře.

"Luku-"

"Odkud vůbec znáš moje jméno?" Napadne mě.

"Slyšel jsem tě bavit se s těmi dvěma kluky."

"Ty jsi nás poslouchal? Posloucháš cizí rozhovory?!"

"Možná." Ušklíbne se. "Proč ti to ostatní dělají, Luku? Za co tě tak nenávidí?"

Pustím svá kolena a pokusím se zaujmout trochu kultivovanější polohu. Osuším si tváře do rukávu a až potom promluvím. Hlas se mi pořád trochu chvěje.

"Proč bych ti to měl říkat? Pořád jsi mi nevysvětlil, proč mě sleduješ."

Nevím, jestli se mi to jenom nezdá, ale připadá mi, jako by Michaelovy tváře nabraly o něco růžovější odstín.

"Já ani nevím. Asi jsem se bál, aby sis něco neudělal, nebo tak. Když jsi utíkal z těch záchodů, vypadal jsi, že jdeš rovnou skočit."

"I kdyby, copak ti na mně záleží?"

"Já nejsem taková zrůda jako ostatní. Když se někomu ubližuje, není mi to jedno. Odpovíš mi na tu mojí otázku?"

"Jsem jinej. Nejsem takovej jako všichni ostatní a oni to nechápou."