Stitches || Muke

3

Michael

Po fyzice, kterou jsem měl jako poslední, jsem šel ještě s učitelem do kabinetu, aby mi dal nějaké materiály na doplnění učiva. Fyzika je jeden z mála předmětů, ve kterých jsem pozadu a tak jsem byl vděčný, že mi chtěl učitel alespoň trochu pomoct. Ačkoliv, já a fyzika, to nejde moc dohromady.

Když jsem se loudal liduprázdnou chotbou směrem ke skříňkám, uslyšel jsem dutou ránu. Zastavil jsem se a chvíli přemýšlel, co to mohlo být. Přišlo mi, jako by se zvuk ozval právě ze suterénu, kam jsem měl namířeno a napadlo mě, jestli je vůbec dobrý nápad tam chodit. Potom se ale zvuk ozval ještě několikrát a mně zvědavost nedala.

Vykoukl jsem zpoza rohu a naskytl se mi pohled na toho velkého baskeťáka, co mě ráno nazval buzničkou. Prostě tam jen stál a nepřítomně kopal do bezvládně ležícího těla na zemi. Zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, co dělá. 

Zaplavila mě panika. Velká část mě byla rozhodnutá se okamžitě otočit a utéct co nejdál odsud. Nechtěl jsem mít s touhle scénou nic společného. Potom jsem se ale znovu pozorněji podíval na člověka ležícího na podlaze, všiml si jak se pod jeho levým spánkem začíná tvořit kaluž krve a došlo mi, že stačí chvilka a taky už by se nemusel probudit. V duchu jsem se proklel, že jsem vůbec uvažoval nad tím, že bych mohl zmizet a sebral veškerou svou odvahu k činu.

"Hej!" Křikl jsem. "Ty idiote, co si myslíš, že děláš?"

Měl jsem hrozný strach, už jen křiknout na toho kluka mi dělalo celkem problém a hlavou se mi začaly honit odporné vzpomínky. Došlo mi, že jsem celkem v prdeli. Jestli je ten basketovej cvok opravdu tak mimo, jak vypadá, prostě mě zbije taky. A jestli tu skončím rozmázlej na placku, nikomu tím moc nepomůžu.

Kluk se napřímil, chvíli koukal přímo před sebe (tedy do zdi), po pár vteřinách se otočil a rozběhl se chodbou pryč. Nevěnoval mi jediný pohled.

Cítil jsem, jak se mi začalo třást celé tělo. Nechápal jsem, co se tu stalo, nechápal jsem, co jsem to udělal, nechápal jsem, proč zmizel. Nechápal jsem nic. V podstatě jsem byl jenom v šoku z toho, co jsem viděl a nic mi nedocházelo.

Najednou se mi před očima začala přehrávat má vlastní minulost. Nebylo to tak dávno, co mě naposledy někdo zmlátil. Jenže ani ty rány nebolely tak moc, jako zrada, která je doprovázela. A kvůli čemu? Protože jsem jiný. Protože mě nikdo nedokázal brát takového, jaký jsem.

Podíval jsem se na toho kluka a viděl sám sebe.

Setřásl jsem ze sebe odporné myšlenky a překonal pár kroků, které mě dělily od toho člověka. Klekl jsem si vedle něj a pokusil se s ním pohnout do nějaké rozumnější polohy. Nechtěl jsem mu ale způsobit ještě větší bolest, takže jsem ho spíš jen převalil na záda, aby se mohl pořádně nadechnout. 

Znovu jsem si prohlédnul jeho obličej a zjistil jsem, že vím, kdo to je. Měl se mnou společnou hudebku a v podstatě celou dobu mě pozoroval. Bylo mi to celkem nepříjemné, nechtěl jsem, aby si mě někdo moc všímal. Mou snahou bylo zůstat stranou vší pozornosti. O přestávce jsem ho potom slyšel bavit se s kamarády, kteří mu říkali Luke, myslím.

Měl na sobě rudou kostkovanou košili a úzké černé jeansy, na ruce několik náramků s logy skupin. Plné, růžové rty zdobil černý kroužek. Jeho obličej netvořily nijak výrazné rysy, spíš by trochu připomínal spícího andílka... teda pokud by mu z čela neprýštila krev a všude po těle se nezačínaly rýsovat modřiny. 

Rychle jsem z trička utrhl pruh látky a přiložil ji Lukovi na čelo. Z jeho úst se ozvalo tiché syknutí a víčka se zachvěla. Potom oči otevřel.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou se mi v žaludku roztřepetalo hejno motýlů. Hleděla na mně dvě modrá nekonečna, oblohy bez mráčku, za slunečného dne. Bylo to tak dokonalé, že jsem si vážně chvíli myslel, že jsem v nebi. Díval se na mně, jako by mi chtěl něco říct, jenže já mu nerozuměl. Prostě jsem mu jenom pohled oplácel a nechal se unášet nekonečnou modří.

"Ashi!" Uslyšel jsem syknutí za mými zády a ohlédnul se tím směrem. Jako přimrazení tam stáli právě ti dva kluci, se kterými jsem Luka ráno viděl. 

Došlo mi, že mu nejspíš pomůžou víc, než já, přeci jen ho aspoň znali. A tak jsem se zvedl a vyběhl ze školy.

××××××××××××××××

"Michaeli! Jak to vypadáš? Ty jsi se porval, nebo co?!" Rozkřičí se máma jen co vejdu do dveří.

"Ne."

"Tak jak mi sakra vysvětlíš, proč ti chybí kus trička a jsi celý od krve?" Ne, že by se starala, jestli se mi něco nestalo. Spíš je naštvaná, že bude muset prát. Nikdy jsem ji nezajímal. Jsem jenom omyl. Největší chyba jejího života.

"Nevysvětlím." Odseknu a zabouchnu jí dveře pokoje před nosem. Fakt nemám náladu se s ní hádat. Padnu na postel a zabořím hlavu do polštáře. 

Nějak to všechno nemůžu vstřebat. Nevím, co se to se mnou děje, pořád musím myslet na ten andělský obličej, na nebesky modré oči. Proč jsem tam vůbec chodil? Proč jsem se do toho pletl? 

Chtěl jsem se přeci držet stranou. Nenavazovat konverzace, nepřitahovat pozornost. Tímhle jsem to ale celé zkazil. Nejenže se na mně zítra s největší pravděpodobností sesype hromada otázek ze strany Lukových kamarádů. To by se dalo přežít. Nějak je odpálkuju a donutím je, aby mě nechali být a nevšímali si mě. Větší problém bude fakt, že se mi ten blonďák nějakým nevysvětlitelným způsobem dostal do hlavy.

_______________

Nic moc, co? Ale ono to bude lepší, slibuju!

Vím, že to skoro nikdo nečte, tím víc bych ale potřebovala, abyste komentovali. Potřebuju slyšet Váš názor, abych věděla, co zlepšit. Klidně mě zkritizujte, já to snesu!

A jinak, jak se máte? Já sedím zachumlaná v peřině s horkým kakaem a snažím se zapomenout na svět :D

Miluju Vás!

Rainbow xx