Stitches || Muke

12

Luke

Už pár sekund si vzájemně hledíme do očí a nemluvíme. Je to zvláštní ticho, takové to co vždycky nastane po něčem nečekaném a nikdo neví, jak reagovat. Není to ale ani nepříjemné ticho. Není tak nejisté, když vidím, jak se Michael tváří. Nevypadá, že by mu vadilo, co jsem udělal. Naopak, každou vteřinou se víc a víc usmívá.

V břiše mám hejno splašených motýlků. Nemůžu uvěřit tomu, co se děje. Mikey neutíká, nekřičí, ani se mi nesměje. Sedí tu přede mnou a kouká mi do očí. To znamená...

Nevydržím to. Obmotám ruce zpět kolem Mikeyho krku a znovu najdu jeho rty.

Cítím, jak se mi jeho ruce zamotávají do vlasů. Přitáhnu si ho blíž k sobě, takže můžu dobře cítit, že mu srdce bije jako splašené. Vlastně skoro tak rychle, jako to moje.

Říká se, že první polibek je vždycky nejlepší. Já bych si dovolil nesouhlasit. První polibek byl plný nejistoty a obav. Tomuhle se nemůže vyrovnat.

Připadá mi, jakoby se najednou všechno vyřešilo.

☆★☆★☆★☆★☆★☆★☆★

Zírám do plamenů, prsty propletené s těmi Michaelovými a užívám si tuhle chvíli. Současnost je teď pro mě důležitější než cokoliv jiného, protože kdybych měl přemýšlet, co bude dál, asi bych tak šťastný a uvolněný nebyl.

Najednou si všímám, že se Mikeymu po tvářích znovu začaly kutálet slzy.

"Co se děje?" Chytím jeho obličej do dlaní a začnu z tváří stírat slzičky.

"Já jen... Já se bojím, Luku."

"A čeho?"

"Já- já jsem ti řekl spoustu věcí co lidem na potkání neříkám. A teď se stalo tohle... Já prostě nemám s lidmi dobré zkušenosti. Vím, že jsi jiný než oni, ale i tak... Luku, prosím, slib mi, že mě nezradíš." Několikrát rychle zamrká a sklopí pohled.

"Mikey, věř mi, já vím, jak chutná zrada. Nikdy bych to nikomu neudělal. Slibuju." Neptám se ho na ty lidi, co ho v minulosti zradili, vím, že až bude připravený, poví mi to sám.

"Děkuju," smutně se usměje.

"Co bude dál?" Zeptá se po krátké odmlce.

Znovu ho chytím za ruku. "Nevím a nechci o tom přemýšlet."

"Třeba to nebude tak zlé." Podívá se mi do očí. "Nějak to zvládneme."

"Povíme to klukům?" Zeptám se pro změnu já.

"No, já nevím, stejně by se to asi brzo dozvěděli, takže proč ne. Jestli jim věříš ty, budu jim věřit i já."

V tu chvíli zaslechneme z dětského pokoje prásknutí okna a rychlé kroky. Leknutím skoro nadskočím. Zíráme oba na dveře od pokoje, dokud se neotevřou a neoběví se v nich Ashton.

"Co to-" vypadne z něj a zírá na naše propletené prsty.

"Co tu děláš? Vždyť je po půlnoci." Zeptám se a snažím se ignorovat jeho pohled.

"Vlastně už je skoro ráno. Hledám Caluma, ale tady jak vidím asi nebude."

"Co je s Calumem?"

"Nevím. Viděl mě s Eleanor a tvářil se dost divně. Potom zmizel a já to nechal být. Když jsem šel domů, potkal jsem jeho mamku, která se mě ptala, jestli nevím, kde je, že se nevrátil domů. Od té doby ho hledám."

Michael se na mě viděšeně podívá. Pořád to nechápu. Mému pomalému vedení trvá ještě pár vteřin, než si uvědomím všechny sopojitosti mezi Calumovým divným chováním a Ashtonem...

"Doprdele" vypadne ze mě.

Myslím, že už jsem to pochopil.

___________________

Jsem tu! Jak dlouho to bylo, dva týdny? Možná i dýl. No, už se asi ani nebudu omlouvat, vždyť to dělám furt a stejně se nikdy nepolepším... :D

Rainbow♥