Stíny světlušek /Dokončeno/

1

Seděla zády opřená o rozkvetlou třešeň. Odkvétající sněhově bílé lístky míjely její bosá chodidla ušmudlaná od podvečerní rosy a kdejaké blátivé kaluže. Seděla s blond vlasy rozhozenými a nad ušima spojenými modrými sponkami, ošacená v bělavých šatech. Strom se nacházel uprostřed louky, na jejím nejvyšším bodě, odkud byl rozhled do všech míst okolních vesnic.

Bylo to největším koníčkem Amy, odejít někam, kde ji nikdo nevidí, jak se její slzy derou z očních důlků, kde ona vidí vše, ale nikoho. Šestnáctiletá dívka sedící v orosené trávě při západu slunce vzhlížejíc k nebi. Chtěla utéct, chtěla zmizet, ale nemohla odejít od své rodiny. Každá její slza padla za její přátele, které neměla, za lásku, kterou neznala a za emoce, se kterými se nemohla svěřit.

Dusila v sobě vše, co mohla. Snažila se být obyčejná náctiletá holka, která se snaží zapadnout do světa. Nemohla, nešlo to... Chyběla jí opora, ta opora, která jí bude v nejhorším vždy na blízku. Zatím, co jí slzy stékaly, vstala, oprášila se, utrhla kvítek z třešně, jako to dělala vždy a začala odcházet... Bosá šla polem plným pšeničných klasů. Každý dotek každého stébla jí uvědomoval v tom, že nemá koho za ruku držet, že nemá, komu se svěřit.

S brekem se rozeběhla a snažila se utišit vzpomínky na svoji nedostatečnost. Když se ocitla na konci pole, zahlédla Maxe přiházejícího od silnice. Max Elliot byl její spolužák. Brunetové vlasy, světle hnědé oči, tmavé obočí, vysoká štíhlá postava a jeho velké charisma. Amy jej kdysi milovala, ale když zjistila, jak sebevědomý je on a jak sebevědomá je ona, tušila, že nikdy by s ním nemohla být. Kdyby tehdy věděla...

,,Amy! Amy!" Rozbíhal se za ní Max. Amy se rychle snažila utřít si slzy do šatů a navléct si falešný úsměv. Ale Max cítil, že není něco v pořádku.

,,Amy!? Co se děje? Promluv na mě alespoň."

,,Oh, ahoj Maxi. Vše... je v pořádku." odvětila Amy se značným klepání zubů.

,,Pověz mi... Co se stalo? Vypadáš hrozně." objal ji okolo ramenou a chytl za její bledou ruku.

,,Maxi, odpusť mi... Ale nemůžu ti to říct." řekla i přes to, že mu chtěla říct vše, ale bála se, jak by reagoval. Přes mírně zaslzelé oči mu pohlédla do tváře. A zjistila, že taky není vše, jak by mělo být...

,,..ale ani ty nevypadáš, že je ti nejlépe." A měla pravdu. Maxe také jedna věc tížila.

,,Řeknu ti, co se mi stalo, když mi povíš, co mi nechceš říct." nabídl jí. Amy přikývnula a gestem ruky naznačila, aby začal.

,,Nikdy jsem to nikomu neřekl..." začal Max ,,mám nevlastního otce, což by nikomu nepřišlo tak strašné, kdyby jednoho dne nezmlátil moji matku do krve a nebýt naší sousedky, nikdy by se to policie nedozvěděla. Otec dostal podmínku a soudní příkaz se k matce nepřibližovat. Ale to se na mě nevztahovalo. Před týdnem, když jsem šel ze školy, tak se můj otec vynořil z poza rohu, hodil mě do svého auta a odvezl do dalekého lesa, kde mě zmlátil tak, jako tehdy moji matku." podíval se na svoji zjizvenou levou nohu a vybavil si ony chvíle ,,Myslel si, že to já jsem byl tím, kdo zavolal policii toho dne..." vysvětlil.

,,Ale proč jsi tady? " pohlédla na něj důvěřivým pohledem.

,,Už nechci být v blízkosti mého otčíma... Utíkám z domu. Chtěl jsem jít někam, kde nikoho nepotkám, ale jak vidím, tak nejsem jediný, koho něco trápí..." dovysvětlil.

,,Jestli chceš, můžeš mě doprovodit domů a přespat u nás..." nabídla mu nocleh. ,,a cestou ti povím, co mám na srdci já." řekla sklesle.