Stíny světlušek /Dokončeno/

12

Maxův otčím odešel chvíli po otci Jenny. Amyina odvaha se vytratila, už se jen hrbila v senu. Čekala, až bude vzduch čistý a přitom se jí stále klepaly zuby.

Třicet minut, čtyřicet pět, šedesát. Z dáli byl slyšet zvon oznamující dvě hodiny odpoledne. Po nekonečném čekání a křečích v lýtkách to Amy vzdala. Vylezla že slámy, ale i tak se stále držela při stěnách. Každou kost, kterou našla, obcházela co největším obloukem. Ze země sebrala baterku, zhasla ji a dala ji do kapsy.

Měla strach, bála se. Otevřela dveře a pomalu vyšla ven. Nikde nebylo slyšet žádného zvuku. Nic. Ticho. Jen šumnění rákosu. Rozhlížela se do všech stran a začala pomalu odcházet.

,,Zatracenej Max!" zaslechla.
Otočila se v domnění, že spatří jeho otčíma. Nikdo. Byl to jen hlas v její hlavě. Ale zněl přesvědčivě.

Šla rákosem vystlanou cestou dál. Cítila nejistotu. A hlavou se jí zmítalo tolik otázek: Co je pod tou třešní? Co když ji Max našel, když šel pro to něco v kořenech stromu? Pokud by to byla pravda, tak... Co dělá Max u nás?

Neuvědomila si, že přemýšlí na hlas. Měla v živé paměti nůž v ruce Jennyina otce. Takřka cítila tu bolest. Jako by to byla její ruka, kterou projel nůž.

,,Max?" ozvalo se z dálky. Amy se otočila. A byl tam. Maxův otčím, stál tam se zbraní v ruce. Mířil na Amyino čelo. Blížil se a Amy - ta se nezmohla ani na krok. Ani jedinou hlásku ze sebe nemohla vydat.

Prudce sebou škubla. Blud, představa, vidina. Nic skutečného, za to však velmi realistického. Amy spěchala domů. Šla co nejrychleji mohla, aby byla ve tři doma, tak, jak slíbila Maxovi. A taky, že to stihla. Bylo čtrnáct hodin a padesát dva minut a Amy vkročila do domu.

,,Maxí? Spíš?" zvolala při příchodu.
,,Ào..." zívl Max. ,,Spal jsem."
,,Chceš něco na jídlo?" Amy hbitě šla do kuchyně, aby mohla odstranit její vzkaz. Sebrala jej, roztrhala a vyhodila do koše.
,,Hned přijdu, počkej." řekl Max.