Stíny světlušek /Dokončeno/

2

Slunce pomalu, ale jistě zacházelo za západ. Srpek měsíce začínal vystupovat na nebeskou oblohu a souhvězdí jen pomyslně vytvářela hvězdné obrazy. Amy a Max šli po cestě vystlané slámou, která se Amy zapichovala do bosých nohou. Ale více než bolest suchých stébel ji obtěžkávala bolest z toho, co chtěla říct Maxovi. Po pár minutách mlčení se Max ozval.

,,Amy? Souhlasila jsi, že mi povíš, co máš na srdci... Tak můžeš. " vstoupil do ticha Maxův hlas. Amy se na chvíli odmlčela, protože konečně měla alespoň částečný pocit, že jí někdo věří.
,,Víš, Maxi..." Odmlčela se. ,, ...bála jsem se s tebou kdykoliv předtím bavit, protože jsi na mě působil velmi sebevědomě. A já přeci nepatřím k těm, kteří oplývají sebevědomím."

,,Je rozdíl mezi tím, kdo jsme a koho ze sebe děláme..." skočil jí do řeči Max. ,,...myslíš si snad, že kdybych byl egoistický a namyšlený, tak by mě trápilo, co s tebou je? "
,,Maxi, já... promiň. Nechtěla jsem tě urazit."
,,Je to má chyba, měl jsem ti někdy dát najevo, kdo jsem ve skutečnosti. Ale teď mi dopověz to, v čem jsem tě přerušil."

,,Dobře, ale i tak... ještě jednou se ti omlouvám. Už dlouhou, tuze dlouhou dobu se cítím být sama, tak uvnitř sama. Nemám se komu svěřit, i když vlastně s ničím, ale trápí mě to, že až jednou budu potřebovat říct někomu to, co se mi událo a nebo bude dít, tak to nebudu mít komu říct."
,,Amy, to jsem nevěděl, já myslel, že se bavíš s Jenny. "

Jenny byla a stále je spolužačkou Maxe i Amy. Modré oči, tmavější blond vlasy, bujné rty a zavalitější postava. Přesně to se hodilo ke jménu Jenny Watson. Dříve se s ní Amy nebavila a až do určité doby nevěděla proč. Ale vždy, když ji viděla, rázem se jí vše vybavilo.

,,Myslíš tu namyšlenou holku? Tu, která mě o spoustu připravila?!" hrůzným tónem křikla po Maxovi.
,,Jak to myslíš? Jak připravila? O co? Nechápu tě..."
,,O šanci najít si kamarády a nebo alespoň jednoho. Vše bylo v pořádku, dokud jsem si nezačala hledat někoho jiného, komu bych mohla věřit. Jenny byla v tu ránu jako smyslů zbavená a začala mě shazovat před ostatními, když jsem se jim to snažila vysvětlit, tak mi všichni říkali, že jsem příliš na Jenny upjatá..."

,,A co kdybychom..." Max se odmlčel.
,,Ano, Maxi? "
,,Oba dva jsme teď sice v těžkých situacích a asi to není nejvhodnější doba zeptat se tě na to, ale..."
,,Prosím, Maxi, horší už to být nemůže, klidně se zeptej."
,,Amy..." chytl ji za ruku ,,máš mě ráda tak, jako já tebe? "

Amy se opět začaly řinout slzy do očí.

,,Nevím. Netuším."
Max zesmutněl.
,,Zůstanu při tobě, ať se děje, co se děje." pronesl do ticha Max.
,,Děkuju Maxi, jsi... jiný. Kdybych to byla věděla, tak..."
,,Tak co? " usmál se Max. ,,Možná se to tak mělo stát. My dva, tady a teď."

Amy již nic neřekla a upřeně sledovala stíny linoucí se okolím. Sváděla vnitřní boj. 'S kým to vlastně jdu?' tázala se sama sebe. Vždycky mi říkali, ať si vše rozmyslím, než něco udělám, ale teď? Co teď? Na rozmýšlení je pozdě. Kostky byly vrženy a není cesty zpět.