Lonely girl

*5*

Dala jsem si do pusy jeden kousek popcornu, co byl v misce na stolku před námi. Zaujatě jsem sledovala obrazovku.

,,Kdy přijedou naši?" zeptala se Michel Liama. Ten na ni vzhlédl stejně jako já.

,,Nevím, táta jel na služební cestu a mamka nic neříkala," zamumlal a také si vzal hrstku popcornu.

Pak už nikdo celý film nic nepromluvil a já nechtěla narušit tu atmosféru. Jakmile film jménem...myslím Vlk z Wall Street, tak se Liam zvedl a odnesl misku do kuchyně. My s Michel jsme zůstali sami. Sevřel se mi žaludek při pomyšlení, co přijde.

,,Jak dlouho se znáte s Liamem?" zaskočila mě svou otázkou.

,,Pár dnů," zamumlala jsem.

,,Aha, divný, Liam si většinou holky domů nevodí, až na jeho kamarádku Caroline a bývalku Audrey, kterou tu už rok nevídám," promluvila. Bývalka? K tomu jsme se ještě nedostali a já moc nepočítala, že dostaneme.

,,Aha," špitla jsem a podívala se na Michel, která se na mě dívala. Rychle jsem uhnula pohledem jako ona.

,,Jsi jiná, než Audrey," usmála se a já se pokusila na tváři vykouzlit úsměv.

,,Co budeme dělat slečny?" Liam se vrátil a já si oddychla. Nedokázala jsem si totiž představit, kam by náš rozhovor dál. Ne, že bych si s ní nerozuměla, to je v pohodě. Ale možná bych se dozvěděla něco dál z Liamova milostného života a já to...nechci slyšet od někoho jiného než je on.

,,Já jdu spát, jsem strašně unavená," Michel si dala ruku před pusu a začala odcházet.

,,Je teprve sedm hodin Michel," řekl se smíchem Liam a Michel se k němu přidala.

,,Jenomže ty nevstáváš v pět hodin ráno a nemakáš celej den v pekárně, ale v restauraci.

Michel vyběhla schody a poslední, co jsme od ní slyšeli, bylo prásknutí dveřmi.

Počkat! Ono už je osm hodin.

„Já už budu muset jít," vstala jsem z gauče a pomalu začala kráčet ke dveřím.

„Počkej Clary," křikl Liam a já zastavila a pomalu se na něj otočila.

„Nechceš tu zůstat přes noc?" zeptal se a tváře mu zčervenaly.

„Nevím, jestli by to tvým rodičům nevadilo, Liame," špitla jsem a věnovala mu omluvný úsměv.

„Nebude jim to vadit, tedy, myslím se, že ne," řekl a šel se mnou ke dveřím.

„Stejně nemůžu. Mamka by o tom nevěděla a musela bych pro věci domů," omlouvala jsem se mu.

„Můžeme jí zavolat a věci ti půjčím od Michel, myslím, že máte tak stejnou postavu," přeměřil si mě a mě pomalu začala nabíhat na tváře červeň. Co to se mnou ten kluk dělá?

„My nemáme telefon, jenom, pevnou linku," styděla jsem se. Trochu. On si žije v paláci a já...v bytovce. A to všechno kvůli mému opilému otci, co se k nám teď odhodlal vrátit jako nevinné štěně, které nemá žádné dluhy.

„Tak k vám sjedeme, řekneme tvé mamce, vezmeš si nějaké věci a...," zastavila jsem ho: „Liame ne, zítra je sobota a já mám směnu od šesti do dvanácti, promiň," omluvila jsem se a vzala svou mikinu a vyšla ven. Šla jsem po jejich schodech, co vedli nahoru do domu a pak po dlouhé příjezdové cestě, na které bylo zaparkováno Liamovo auto. Bylo hnusně. Pršelo a hřmělo kousek odsud. Na obloze se mihnuly blesky. Světlé zářivé stuhy. Kousek odsud byla zastávka autobusu a s těmi pěti korunami v kapse jsem se rozhodla, že se svezu.

„Clary počkej!" zakřičel na mě Liam, který za mnou běžel přes louže vody.

„Svezu tě," nabídl mi a já zavrtěla hlavou.

„Jdu na autobus," zavrtěla jsem hlavou, ale on mě chytl za paži. V tom začalo znít v Liamově kapse u bundy hrát Radioactive od Imagine Dragons. Omluvně na mě pohlédl a zvednul to.

„Ano mami?" zeptal se a přitom mě pozoroval.

„Cože?" zněl překvapeně.

„Ne neřídím, jsem doma," poškrábal se na zátylku.

„Jo, miluju tě, pa," zavěsil a podíval se na mě.

„Právě volala máma a prý jsou všechny jízdy s auty a autobusem zakázané," zhluboka jsem se nadechla. To je schválně.

„Fajn...já...půjdu pěšky," otočila jsem se od něj a začala jít směrem - domov.

„Clary ne," opět mě chytl. Užívala jsem si jeho dotek, i přesto, že mě nechtěl pustit a do obličeje mi kapaly kapky deště a byla jsem naprosto promočená.

„Víš, co se stalo včera. Příště už tam být nemusím a myslím, že je teď venku strašně spousta chlápků, co by si s tebou chtěli užít jako nikdy. A to já nechci dovolit," promlouval ke mně do duše a já se snažila mu tam nepadnout do náruče.

„Proto tě žádám, pro dobro nás obou, zůstaň tu se mnou. Máme tu pokoj pro hosty a tak...nebudeš muset být ani v mé přítomnosti, když nebudeš chtít. Od Michel ti něco dám a je po problému.

Mlčela jsem. Pokud tu zůstanu, tak dostanu od mamky fakt vynadáno a otec se k ní přidá a máma ho bude mít větší chuť vzít zpět. Když však půjdu domů, není taky moc velká šance, že by se mi cestou nic nestalo a že bych došla domů? Minimální šance.

„Zůstanu, ale ráno v šest odjedu autobusem domů," zvedla jsem prst jako ukazatel „pozor" a Liam přikývl. Zasmál se tomu a společně jsme šli zpět do jejich obrovského domu. Zula jsem si boty.

„Pojď za mnou," dal mi ruku. Nejistě jsem se na něj podívala a jeho ruku stiskla. Usmál se a vedl mě nahoru po schodech. Jakmile jsme vyšli, táhla se před námi dlouhá chodba. Páni, nikdy jsem moc ve velkých domech nebyla. Vlastně nikdy.

Liam mě táhl za sebou a já se nechala. Otevřel jedny z dveří. Rozsvítil a mě se naskytl pohled na obrovský pokoj, veliký 4x než ten můj. Byla zde velká postel, na kterou by se vešli tři lidi. Stolky na každé straně postele s čajovými svíčkami, naproti postele, byla knihovna s velkým množstvím knih. Miluji knihy. Od Stmívání po Hvězdy nám nepřály. První k čemu jsem se rozběhla? Již jmenovaná knihovna. Začala jsem dlaní přejíždět po vazbě knih. Otočila jsem se na Liama, ale ten zde nebyl. Podívala jsem se za roh ze dveří. Právě vycházel z jiného pokoje. Na dlaních měl obrovskou hromádku oblečení. Tohle nemám doma ani ve skříni. Už jsem se chystala zavřít, když v tom za ním vyšla i Michel jen v kratičkých šortkách a růžovém tričku s nápisem „KEEP SMILING". Zpanikařila jsem a rychle se opět přemístila ke knihovničce.

Líbí se vám kapča? :-3