Můj čich zaregistroval sladkou vůni palačinek vycházejíc z kuchyně. Moje nálada i přes vůni palačinek lehce povadla. Doufala jsem, že když se proberu, Liam tu bude, ale nebyl.
Posadila jsem se do sedu a protáhla se jako kočka. Pročísla jsem si vlasy a vstala z postele.
Šla jsem do kuchyně, odkud se ta lahodná vůně linula. Nakoukla jsem za roh a uviděla tam Liama v zástěře. Nikdy jsem si nepomyslela, že někdy k něčemu takovému dojde. Vůbec ke všemu, co se tady děje. Lehce jsem si přejela prstem po rtech. Usmála jsem se pak nad vlastním štěstím.
"Dobré ráno," přišla jsem k němu a objala ho.
"Ahoj," pozdravila a nahnul se pro malý polibek, který jsem mu ráda věnovala.
"Co to bude?" zeptala jsem se, aniž bych se podívala na pánev, kde byla odpověď. Na pánvičce bylo rozteklé těsto a mě tím pádem bylo hned jasné, co za lahůdku připravuje.
Mé já se smálo, protože jsem milovala palačinky!
"Palačinky," odpověděl a zatvářil se pyšně. Na mé tváři jsem utvořila úšklebek a pak na něj vyplázla jazyk. I přesto, že se můj otec vrátil a matka s tím souhlasí a vše ohledně práce a toho dalšího, jsem teď byla šťastná. Můj úsměv se každým pohybem a jeho slovem ještě více zvětšoval a já si nemohla pomoct. Byla jsem hravá. Toto ráno, možná celý den.
Trochu mě zklamalo když na mě jen mrkl. Přesto jsem se ale usmála a odešla do pokoje, kde jsem se převlékla do šedého trička a černých tepláků.
"Je to!" zvolal a já se ,hladově' rozběhla do kuchyně, kde právě dával kousky palačinek na talířky. Jeho svaly se přitom napínaly a jeho oči jiskřily. Měla jsem obrovské štěstí, že ho mám.
Podal mi talíř. Uchopila jsem ho a zamířila ke stolu.
"Chceš marmeládu, nutelu nebo něco takového? Třeba skořici?" zeptal se mě a já přikývla se slovy:
"Tu marmeládu, prosím," odpověděla jsem mu a on donesl na stůl jahodovou marmeládu. Posadil se a usmál se.
Začali jsme jíst a já musím uznat, že to byly ty nejlepší palačinky na světě. Možná proto, že byly druhé v mém životě a nebo také proto, že jsem byla šťastná a že byly od Liama.
"Chutná?" zeptal se po chvíli a já jen spěšně s úsměvem přikývla.
"Volala mi ségra. Asi tak okolo půl sedmé. Rodiče se prý dneska vrací okolo druhé hodiny a že budou zvídavý. Chceš tu ještě zůstat nebo jet domů?" představa o tom, že opustím toto místo a vrátím se zpět ke své mámě, co odpustila ochlastovi, byla příšerná.
Liam si zatím neohrabaně a velice zaujatě hrál s palačinkami.
Něco mi ale říkalo, že tam s ním nemůžu nechávat mámu tak dlouho. Co všechno jí mohl udělat?
Znervóznila jsem.
"Liame promiň, fakt moc se ti omlouvám, ale mám strach o mámu. Určitě má velkou starost a táta jí s tím moc nepomáhá," snažila jsem se, aby to znělo, tak jak jsem chtěla. Nechtěla jsem domů, byl tam táta, ale byla tam i máma, která mě celá ta dlouhá léta vychovávala.
Usmál se a dodal: "V pohodě," vstal a odnesl talíř do dřezu. Poté se rozešel do svého pokoje.
Povzdechla jsem si a promnula si obličej.
Teď jsem to zkazila. Chtěla jsem si sama sobě vynadat jako naprostý šílenec, protože to, co se teď dělo jsem způsobila já. Jsem tak neschopná!
Vstala jsem, odnesla talíř a zamířila do ložnice, kde jsem našla Liama, jak balí své věci. Rozešla jsem se ke svým věcem a taky začala balit. Naše pohledy se ani jednou nestřetly i přesto, že jsem se snažila jeho vyhledat. On však uhýbal a mě bylo už teď jasné, že jsem si špatně zadělala na naše společné chvilky.
Omlouvám se, že je kapitola kratší!
Budeme rády za votes a koment a nebo follow.
Díky
ČTEŠ
Lonely girl
Romance,,Já nevím zlato. Když se jednou jedinkrát do někoho zamiluješ, odpustíš mu všechno i ty největší chyby v jeho životě," řekne a vzdychne.
