Shut up. My favorite song is playing.

7

Proč mi na tom vůbec záleží?!
Už tak půl hodiny čumím do mé skříně a nevím, co si vzít na sebe. To je ten důvod, proč vždy chodím pozdě do školy, můžu si přivstat klidně i o půl hodiny, ale stejně přijdu pozdě. Učitelé mě už ani nezapisují. Heh.

Po mém nervním výběru oblečení jsem sáhla po nějakých džínech a random tričku, takhle to vždy dopadá. Potlesk for me, please.

Cestou do školy poslouchám písničky a usmívám se na staré dámy, které tu sedí každé ráno a drbou. Překvapivě mi nejistě úsměv také oplácí, to je snad poprvé co jsem se na ně usmála. Mám jakousi dobrou náladu, což se v PONDĚLÍ RÁNO nikdy, ale opravdu nikdy, nestává.

Úsměv mi z tváře ale zmizel hned, jakmile jsem uviděla jeho. Ano, jeho. Blbečka. Jak že se to jmenoval? Jo, jasně Jayson, jak bych mohla zapomenout, na ten jeho arogantní úsměv, hnědé oči a- ježiš, on jde mým směrem. Ok, proč jsem nervózní? To není dobrý.

Sklopila jsem hlavu a doufala, že si mě nevšimne a v rychlosti jsem si ještě dala kapuci, hlavně nenápadně, Caroline, je krásné sluneční pondělní ráno a ty si dáváš kapuci. Bože.

Mé modlitby nebyly vyslyšeny, logicky, když jsem se nemodlila. Ha. Jen jsem zvedla pohled, abych se ujistila že je to vážně on a jako naschvál se kouknul na toho idiota co jde proti němu s kapucí (ten idiot jsem já).

Zase! Zase ten jeho úsměv. Si jako myslí, že mě nějak ošálí jeho božím úsměvem? Pff, ne. To je na omylu. Prostě půjdu dál a budu ho ignorovat, skvělej nápad.

"Jéé. Ahoj, Carol." zastavil se a překážel mi v cestě s tím jeho 'čáry máry' úsmevěm a pohledem 'čáry máry' vím, že jsem hezkej. Je to tak, vím to, to je snad jasný, ne? Jsem měla jít na psychologii a ne na nějakou směšnou uměleckou. Umím číst lidi jako knihu.

Vůbec nevím, co znamená ten pohled a usmívá se normálně.

Povzdychla jsem si a chtěla ho obejít, jenže to by nebyl náš Jayson, kdyby neudělal krok tak, aby mi zaterasil cestu. Sundala jsem si kapuci a nadzvedla jsem obočí. Jak chce.

"Ahoj Jaysone! Jak se máš? Taky miluješ ty krásná pondělní rána?" řekla jsem co nejmileji to šlo a nejvíce hraným, až moc přeslazeným úsměvem. Myslím, že ze mě musí mít strach, když jsem snažím usmát, dopadne to tak, že vypadám jak želva s natáhlým krkem a pohledem "I will kill you".
To je ono! Budu se na něj takhle usmívat, až ze mně dostane strach a už na mně ani nepromluví!

Sni dál Caroline.

"Ehh, fajn?" řekl nejistě a tónem 'wtf', ale nakonec se usmál.. Ach bože.

Nastalo velmi trapné ticho, zatím co on se na mně díval a já se snažila najít cokoliv zajímavějšího než je on a jeho pohled- vůbec nevím co to je za pohled!

"Je neslušné nezeptat se i druhýho jak se má on." neodpustila jsem si poznámku a škaredě jsem se na něj koukla.

"Uf, já už se lekl, že tě někdo večer unesl a nějak ti naprogramoval, abys byla milá. Ale ne, jsi to ty!" s úsměvem na rtech řekl, dělá si srandu?

"Dobřee..?" docela dost jsem to slovo protáhla, protože.. co to sakra řekl za kravinu?
"No, hele, ráda bych si s tebou povídala až do dvou rána, ale bohužel nemůžu, fakt mě to mrzí, tak snad někdy jindy." opět jsem nahodila svůj 'svůdno-killovej-želvovej-přeslazenej' úsměv. Teď už se musel leknout! Uteč. Uteč. Uteč. Prosím.

Když se on neměl na útěk, tak jsem do něj prostě vrazila a neodpustila si ani poznámku na jeho účet.

"Jseš vygumovanej, nebo co?" mimochodem, to byla poznámka na to, že na mě mluví, i když ví, že já o to nemám zájem

"Taky jsem tě rád viděl Car, snad někdy příště" určitě nezapomněl mrknout, už jsem se na něj nekoukla, ale stopro mrkl. Blbeček jeden.

-

Skoro celou hodinu matiky jsem přemýšlela nad tím, proč na mně furt mluví.. To jsem mu nedala snad jasně najevo, že já se s ním bavit nechci? A ten zbytek matiky jsem se snažila pochopit, co je sakra na té tabuli napsané, jelikož jsem ani jednomu z kroků nerozumněla.