Shut up. My favorite song is playing.

✖4✖

Sobotní ráno bylo stejné jako vždy.

Vstát. což se dá považovat za nejtěžší věc celého dne

Oběd. Heh, no co..jsem spáč, nemějte mi to za zlé.

A knížky.

Momentálně je 19:56 a chystám si foťák. Každou sobotu chodívám na takové mé místečko v lese, kde tam nádherně a hlavně klid. Uklidňuje mě to.. Západ slunce, deník, no spíš takový bloček, kde si čmárám, co mě napadne. Vždy si u toho pročistím hlavu.

Když už si konečně doleštím objektiv od fotoaparátu, hned vyrážím aniž bych ohlásila matce, že někam jdu.

Nejhorší na téhle cestě k mému 'místečku' je ten strašný,ale opravdu strašný kopec.

Když už se konečně doplazím na místo, okamžitě sednu. Ne že bych neměla kondičku nebo tak, ale ten kopec je opravdu příšerný.

Sedím a vdechuju ten příjemný jarní vzduch. Bože, jak já miluju jaro. Hlavně jarní déšť, ale takový ten lehký a ne liják.

Ne, že bych patřila do těch holek co milují déšť protože "Miluju déšť, protože pak nebrečím sama." nebo jak to je. Nevím jak s ostatními, ale se mnou déšť naprosto nic nedělá, prostě prší.

Pak už jsem jen v tichu pozorovala nádherný západ slunce.

Byla jsem zase úplně ponořená do mých myšlenek, že jsem ani nezaregistrovala jak křupou větvičky.

Myslela jsem si že je to jen zvíře tak jsem se otočila zpět a nevnímala.

Ok. Vnímala, protože ty kroky se přibližovaly. Nemám strach, nemám strach. Vůbec nemám strach. Proč na to vlastně myslím?!

Sakra proč já se koukám na ty blbý horory?! Pane bože. Hlavně klid, Caroline. Dýchej. Stále jsem se dívala na místo odkud ten hluk jde. Hypnotizovala jsem místo a ani se nehla, mé nohy byly jak přikované. Prostě jsem seděla a čekala.

"Ah bože. Ten kopec mě jednou zabije. Uf." ano, hádáte dobře. Nebyla to žádná lesní příšera, ale nějaký kluk v mém věku- tuším.

Zůstala jsem sedět a zírala na něj jako na zjevení.

Jeho oči vzhlédli a ukotvily na mě. Nepoznala jsem z té dálky jejch barvu, ale bylo mi to vcelku šumák. Nepatřím mezi ty holky co se rozplívají nad očima kluků. Hnědá, modrá- Oči jako oči.

Právě teď na sebe civíme, nevím jak dlouho, ale za tu dobu jsem si ho celého prohlédla.

Hnědé, rozcuchané vlasy, bílé tričko, jeany. Nic extra, prostě obyčejný, celkem pěkný, kluk. Ale jen celkem!

Jako první se vzpamatoval on.

"Eee?" tázavě nadzvedl obočí

Udělala jsem to samé co on "Ee?" a nadzvedla obočí

Můj nejdelší rozhovor s celkem pěkným klukem za celý můj život. Hah, celkem smutný no.