Shut up. My favorite song is playing.

✖5✖

"To je moje místo." řekl arogantně. Cože? Co to řekl? Že je to jeho místo? Doufám, že jsem ho přeslechla. 
"Máš to tu snad podepsaný?" řekla, tedy pokoušela jsem se znít hrozivě a propalovala jsem ho pohledem tak, jako on mě.
"Ne?"
"To máš smůlu, protože já to tu mám podepsaný." řekla jsem a u toho jsem fixou podepisovala kámen, o který jsem se opírala. Musela jsme vypadat komicky s vystrčeným jazykem- ano, mám takový zlozvyk, že vypláznu jazyk, když se na něco soustředím.. 

Poté co jsem dopsala mým "krásným" písmem 'Carol'- 'ine' už jsem nedopsala, protože ta blbá nekvalitní fixa dopsala.
Mezitím co jsem se tak soustředila na dopsání nepsací fixou 'ine', blbeček se přemístil ke mně, tedy za mně.
"Takže Carol jo?" řekl zjevně pobaveně 
"Ne. Jsem Carol-" byla jsem přerušena tím hnusným arogantním hlasem
"Já jsem Jason, Carol." jak ještě dodal to 'Carol'!
"Mě nezajímá tvoje jméno a nejmenuju se Carol." odvětila jsem s viditelnou otráveností v hlase

"Na kameni vidím jasně jméno Carol." řekl a u toho se vítězně usmál
"Tenhle kámen je volný, jak vidím" dodal a sedl si vedle mě. No to si dělá srandu!
Koukala jsem se na něj nenávistným pohledem, zatím co on mě ignoroval a pozoroval krajinu. Odešla bych, ale nechci trčet doma s matkou, takže jsem jen poraženecky povzdechla a opřela se o ,teď už můj, kámen. 
"Ty jsi odsud?" zeptal se už normálním (asi) hlasem.
Chtěla jsem ho hned odbýt, ale přece jen, zdá se, že se chce přátelit a já přátelé nemám, tak proč to nezkusit.
"Ano.. Ty? Nikdy jsem tě tu neviděla."
"Bydlím ve městě, mám to odtud jen 20 minut."
Možná, že není tak hrozný jak se na první pohled zdál..
"Hmm, takže Carol" začal
"Nejmenuju se Carol!" řekla jsem naštvaně
"A jak tedy? Carol." řekl s viditelným úsměvem na tváři. Ví že mě to štve, no jasně že to ví, ještě aby ne.
Má ze mě jen jen srandu, určitě jo. Proč by se chtěl bavit s někým, jako jsem já? No jasně, chce o mě vědět něco pouze z důvodu, aby mě pak ponížil. Ano! Bože, já jsem paranoidní.. Ale co když..? Ne! Zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala tyto myšlenky z hlavy.
Koukla jsem na něj a on mě pozoroval čekajíc než mu odpovím
"Víš co? Neřeš to." řekla jsem a při tom jsem vstala, celou tu dobu mě pozoroval. Cítila jsem se nervózně, mám snad něco na obličeji?
"Ty asi nejsi moc přátelská, co?" 
"Co? Ne, já..-" byla jsem přerušena- opět
"Tak snad někdy příště, Carol." řekl s úsměvem a mrkl.
Ignorovala jsem oslovení i to mrknutí a otočila se na patě .
"Doufám, že ne." řekla jsem si pro sebe a už scházela velký kopec.