Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděla ve svém pokoji a sklíčeně zkoumala svůj odraz v zrcadle. Nenávistně si prohlížela tu věc, ke které je přivázána už celý rok. Pak pohlédla do rohu, kde byla její další a možná poslední naděje. Zapřela se rukama do opěradel a zvedla se na nohy. Po spoustě řezání pod narkózou a bolestivých cviků téměř každý den, se její nohy začaly opět probouzet a ukazovat nějakou funkci.
Udělala pár nejistých kroků, do rohu kde měla berle. Popadla je do ruky a zapřela se o ně. S nimi to bylo poněkud lehčí. Nešikovně otevřela dveře svého pokoje a přešla ke schodům. Každý den si je cvičně vyšla nahoru a dolů. Přeci jen nohám to dalo zabrat a nějakým způsobem to možná i pomáhalo.
***********************
Posadila jsem se v kuchyni na jednu z židlí a poslouchala to ticho co panovalo v domě. Tedy dokud malý Noah nezačal až příliš hlasitě vyžadovat mámu. Spustil tak řetězovou reakci a začala brečet i malá Hazel. Byla pro Rebeccu něco jako náhrada za syna, který před rokem zemřel ještě dřív, než začal vůbec žít...
Zaslechla jsem nevrlý hlas Rity. Puberta s ní celkem mává. Ale kdo takový ve svých téměř patnácti nebyl? Otevřela jsem svůj laptop a začala pracovat na seminární práci do školy. Jelikož jsem nemohla nikam odcestovat studuji dálkově v Anglii, celkem dálka, že?
Kroky na schodech byly až příliš hlasité na to, aby patřily Ritě. ''Dobré ráno sluníčko.'' pozdravil mě táta a políbil mě na čelo. ''Ahoj tati.'' zašeptala jsem. Chtěla jsem se usmát, ale to vyžadovalo moc sil. Tak jako všechno za poslední rok.
Dětský křik utichl, takže počítám s tím, že Becca umlčela Noaha, a Hazel byla v náručí táty. Natáhla jsem pro ni ruce a táta mi ji podal. Ráda bych řekla, že Hazel je moje sestra. Ale zase bych pouze lhala. Hazel je moje dcera... Narodila se před třemi týdny... A kdo je otec? Smaragdové oči nemá po mě...
