Rebel Love Song II. h. s. ICZI

chapter twenty-seven.

Pohled Harryho

Její rty se otevřou, a chce něco říct, ale v moment, kdy se jí z úst vyderou první zvuky se okolím roznesou rány výbuchů. Na nebi se rozprostře obrovský ohňostroj. To vysvětluje, proč se kousek od nás shluklo tolik lidí. Pouze se na mě pousměje a slova polkne, s povzdechem zvednu pohled k obloze. Co jsem čekal? Že mi ihned skočí do náruče? Ne moc zaujatě tedy sleduji ohňostroj. Pohled mi občas padne na ni, na tváři má stále úsměv, ale v jejích očích jde vidět ten náhlý smutek, který ji přepadl.

I poté co noční podívaná skončí, jsme oba stále zticha. ''Možná už bych chtěla jet zpět za Hazel. Je pozdě...'' zašeptá po chvíli a kráčí zpět v autu. Ještě na malý moment zůstávám stát na místě a pozoruju ji jak se mi vzdaluje. Ještě se ohlédnu zpět k moři a s tichým povzdechem kráčím za ní. Odemknu dveře auta, oba nastoupíme a já se tiše rozjedu do nocí zahaleného města. Její prsty ťukají o okno v rytmu nějaké melodie, stále doufám, že něco řekne. Ale zdá se, že to v plánu opravdu nemá.

''Kay...'' zašeptám a položím svou ruku na tu její. ''Harry ne...'' odvětí, přitáhne si svou ruku do klína a dál se dívá z okna. ''Promiň.'' vrátím ruku zpět na volant. Byl to hloupý nápad, moc hloupý nápad. Neměl jsem nic říkat, bože proč jsem takový idiot. Po neskutečně dlouhé době mlčení zastavím před domem. Kay opět beze slova vystoupí z auta a kráčí ke vchodu. Pouze mi zachytí dveře aby se nezavřely a jde k výtahu.

Ticho naplňuje jen naše dýchání a nějaký hluk z bytů okolo nás. Chci něco říct, ale po dlouhé rozvaze, mi ticho přijde rozumnější. Atmosféra mezi námi je poněkud ponurá, lituji toho, že jsem vůbec něco říkal. Odemkne dveře bytu, sundá si své lodičky a v tom v do chodby vykoukne Lottie. ''Tak jak jste se měli?'' zasměje se. Kay pouze pozvedne koutky a odvětí, že to bylo fajn. Lottie pozná, že něco je špatně v moment, kdy se podívá na mě. Pouze pokroutím hlavou. ''Hazel už spí?'' zeptá se Kaylee. Lott kývne a Kaylee okamžitě mizí ve svém pokoji. Hlavně být co nejdál ode mě...

''Co se stalo Harry?'' položí mi ruku na rameno. Já však nemám náladu na to celou situaci vysvětlovat. ''Možná jindy, chceš odvézt domů?'' můj hlas nezní zrovna dvakrát nadšeně a ona si toho všimne. ''Vlastně pro mě přijede Louis, už je nejspíš dole.'' přehodí si přes rameno svou tašku, obuje si své boty a otevře dveře. ''Ještě jednou moc děkuju.'' zašmátrám v kapse a vytáhnu z ní nějaké papírovky. Ona ale pokroutí hlavou a s lehkým úsměvem odejde.

Zhasnu světla v chodbě i obýváku a ploužím se do svého pokoje. Ještě se otočím k jejím dveřím, měl bych... ? Nakonec nápad zavrhnu, vysvléknu se a zapadnu rovnou do postele. No vážně, co jsem si myslel? Jak jsem mohl být až tak naivní? Otočím se na bok a zadívám se ven z okna, na noční obloze už jsou jasně vidět hvězdy. ''Blbče.'' zanadávám sám sobě. Nevím jestli být více naštvaný, nebo smutný.

V koncích se zvednu do sedu a promnu si obličej. Zřejmě mě čeká ještě dlouhá noc. Popadnu do ruky mobil, a rychle ztiším jas. To, že jsem sice idiot nemusí znamenat, že k tomu musím být ještě slepý, no ne? Jen tak různě klikám na ikonky a zase zpět na hlavní obrazovku. Mobil začne náhle brnět. Příchozí hovor. Protočím očima a přiložím telefon k uchu. ''Styles.'' procedím skrze zuby. ''Malik.'' zasměje se Zayn. ''Co děláš chlape? Proč ses nám nezmínil o tobě a Kaylee?! Sakra vždyť ty jsi táta!'' začne křičet do telefonu tak, že si ho musím dát dál od ucha. ''Jo...'' odseknu bez jakéhokoliv zájmu. Nevím jak to Zayn dělá, ale má jistý talent na to volat v opravdu nesprávnou chvíli.

''Máš z toho vážně radost koukám,'' popíchne mě. Mé panenky se opět protočí. ''Přijdeš do školy, fotříku?'' kruci já zapomněl, zítra je škola. ''Máme přednášku i na zítra?'' odfrknu si. Najednou je na druhé straně telefonátu ticho, a až potom se ozve pouhé 'ano'.

''Uvidíme se.'' a s těmito slovy hovor ukončím.