Mráz prosakující se cestami cév. Po toku krve ztěžka plyne až do ústředny citu, kde přivítá ho sám domu pán, jenž posledním plápolavým výkřikem oslavuje vlastní prohru s pocitem souznění. Když probudí se z blouznivého snu uprostřed páry, jež sám tvoří a chvějivým hlasem chce odvolat, nedostane se mu již spasení. Nikdy víc.
Skrz závěje duševních hynutí,
snad poslední trocha svobody,
vleče se, prodírá pachutí,
vězení vlastního těla.
Soudcem jemu stal se strach
a nevědomost jeho matkou,
když vycítil-li možný krach,
učinil ji diplomatkou.
Jak toužebně škemral já jsem za ni,
chci vidět, cítit vůni její,
však holýma rukama jsem proti zbrani,
a ona jak motýl pod závějí.
V závěji duševních hynutí,
ta poslední trocha svobody,
umírá, ztracena pod sutí,
vězení vlastního těla.
ČTEŠ
Hledání (beze) smyslu
PoesíaŽití se ve spoustě směrech podobá dekadentní poezii a pro porozumění je nutné najít v něm krásu. Sbírka velkého hledání odpovědí v tématech pro běžného smrtelníka nezajímavých a okoukaných. Veškeré verše zde proto nemají potenciál smyslu pro člověka...
