Smrt. Co to vlastně je? Vždycky jsem se jí bála, protože jsem nevěděla, co od ní mám čekat. Přemýšlela jsem o ní už mnohokrát, ale nikdy jsem nemyslela, že má poslední hodin, můj poslední nádech nastane tak brzy. V tuto chvíli se cítím ale se vším smířena. Právě teď vítám smrt s otevřenou náručí. Nechci se už trápit. Nechci přemýšlet o hloupostech. Nechci poslouchat další lži. Smrt pro mě teď znamenala konec za svým vlčím životem. Za životem alfy. Smrt měla být koncem tohoto příběhu. Měla být prostou tečkou. Ale co když smrt neznamená konec, ale naopak nový začátek?
Většina lidí si myslí, že když zemřou, před očima se jim budou opakovat vzpomínky na jejich lidský život. Uvidí jedno velké bílé světlo, které by je mělo lákat k sobě. Někdo si zase myslí, že se dostane na rozcestí, kde projde tou správnou branou. Další pak tvrdí, že se narodí v jiném těle. Pár lidí si zase myslí, že vystoupí ze svého těla a stane se z nich duch, který bude putovat bez přestání po Zemi. Ale pravda je úplně jiná. Všude okolo mě byla jen temnota.
Jediné, co jsem cítila, byl stesk a strach. Všechno špatné se najednou spojilo a mučilo mě. Vzpomněla jsem si, jak jsem se jako malá bála tmy. Připomínala mi mou minulost. Vzpomněla jsem si na poslední Derekova slova, která mi řekl. Vzpomněla jsem si na nenávist ve Scottových očích, když mě viděl na Gerardově straně. Odsoudila jsem Stilese a udělala z něj vlkodlaka. Jacksona málem zabila. V té hrozivé tmě se najednou objevilo duhové zářivé světlo a já si vzpomněla na Dereka.
Chtěla jsem se ho dotknout, ale vzpomněla jsem si, že by to možná mohlo znamenat konec. Byl by už věčný klid, ale o to už jsem nestála. Navíc nemohla jsem jim to udělat. Čekají mě. Jess, Katrin, Lucy a i Stiles. Snažila jsem se bojovat. Nevím kolik času uplynulo, ale světlo začalo zvětšovat. Udělala jsem krok a světlo se přiblížilo o dva. Brzy jsem se dostala k jeho okraji a cítila jsem obrovskou bolest. V uších mě šumělo a bolelo mě na prsou. Oči mě štípaly a já je musela zavřít. Bolest zmizela. Cítila jsem otupělost. Pomalu jsem otevřela oči. Děsila jsem se toho, co uvidím.
Ležela jsem na hedvábných polštářích v dřevěné rakvi. Snažila jsem se odtlačit víko. Bez úspěchu. Moje noha vystřelila vzhůru a potkala se s ebenovým víkem. Víko zaprotestovalo, ale i tak se rozsypalo a já vystrčila hlavu. Byla jsem v rodinné hrobce. No fuj! Zatlačila jsem na mramorovou desku nade mnou a odstrčila ji. Vylezla jsem z hrobu a desku vrátila na své místo. Podívala jsem se na své oblečení. Měla jsem na sobě černé šaty.
Na krku se mi houpal zlatý řetízek. Vzala jsem ho do rukou. Chladivý kov tvarovaný do srdce měl na zadní straně vyrytý text. Od Dereka z lásky. Usmála jsem se. Otevřela jsem si stará železná dvířka a šla pomalu k hlavní bráně, která byla obtočena břečťanem. Měsíc byl v novu. Jeho síla nebyla skoro cítit. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a usmála se. Jsem zpět!
