Napjatě jsem čekala, odkud zaútočí. Rozhlížela jsem se kolem nás a čekala. Před námi se rozhrnulo křoví a vystoupil Deucalion. Dívala jsem se na něj s obezřetností. Nasál vzduch a spokojeně mlaskl.
„Hm, nové mládě a rozčilená slabá matka," zašeptal povýšeně a usmál se. Všimla jsem si, jak ze stínu vycházejí ostatní členové jeho smečky. Alfí vládci jsou zde.
„Odpusť, Deucalione, ale musím tě zklamat," zašeptala jsem a ukázala své drápky. Na Deucalionovi tváři se objevil zlostný úsměv.
„Kali, zdá se, že jsem ti sehnal plyšovou hračku na hraní," zašeptal a opřel se o svou slepeckou hůl. Kali se usmála a její drápy na nohách se zaryly do země. Kali vyrazila proti mně. Skočila na mě a zakousla se mi do krku. Vykřikla jsem bolestí a padla na kolena. Dívala jsem se na malou Lucy, která začala plakat. Ennis se vydal k Lucy a napřáhl se. Zlostně jsem zavrčela. Obrátila jsem se a udeřila Kali do nohy, která se zlomila. Kali mě pustila, neváhala jsem a začala jednat. Rozeběhla jsem se proti Ennisovi a bez váhání mu zlomila obě ruce a odhodila ho stranou. Ethan a Aiden se spojili do obrovského vlkodlaka a vrhly se na mě. Odrazila jsem se a přeskočila je. Než se stačili otočit, měli v břiše díru a jejich spojení se přetrhlo. Odhodila jsem je jako Ennisa a postavila se před Lucy. Kali se na mě opět vrhla s již zdravou nohou.
Zaryla svou ruku do mého ramene a chtěla si ze mě udělat boxovací pytel, ale já to nehodlala Dopustit. Nečekaně jsem jí podkopla nohy a dupla na její krk, který teď byl rozdrcený. Párkrát zasýpala, a pak nic. Chytla jsem jí za pásek od kalhot a odhodila k Deucalionovým nohám. Uslyšela jsem praskavý zvuk, jak se pomalu začala uzdravovat.
„Znamenité," zašeptal Deucalion a přešel ke mně. Zavrčel a přeměnil se. Sklonila jsem hlavu a dívala se na zem. Zachytil mou bradu svou rukou, zvedl mou tvář na úroveň svých očí a zadíval se do mých očí. Pocítila jsem obrovskou zlost a hodila všechno za hlavu. Hlavní pro mě bylo, aby Lucy přežila.
„Freyo?" zašeptal nadšeně. Jedním rychlým pohybem jsem se zapřela o jeho hruď. Neodhadla jsem svou sílu a odhodila ho k protějšímu stromu. Vzala jsem si Lucy do náruče a otočila se na smečku, která pomáhala Deucalionovi.
„Nepleť se mi v mém revíru a rozhodně se nedotýkej mých dětí!" zavrčela jsem a otočila jsem se. Chytla jsem Lucy, kterou jsem si přehodila přes rameno a rozeběhla se pryč. Zastavila jsem se před branou a postavila Lucy na zem. Byla jsem ještě stále naštvaná a oči mi zářili jako dvě svíčky. Uslyšela jsem nadšený výkřik. To se k nám hnal Stiles s rozevřenou náručí. Vyhodil Lucy do vzduchu, a pak ji zachytil do náruče. Seběhl se i zbytek smečky a všichni si mě zvědavě prohlíželi.
Stiles se zarazil a překvapeně si mě prohlédl. Následovala jsem jeho pohled. Moje oblečení bylo nasáklé krví a roztrhané na cáry.
„Co se vám stalo, paní profesorko?" zeptal se a nechápavě si mě prohlížel.
„Nenechávej si své věci a členy smečky u mě a já pak nebudu muset bojovat s alfa smečkou!" zlostně jsem na něj vyprskla a všimla si Petera, jak si mě se zájmem prohlíží. Líbla jsem Lucy na hlavu a rozeběhla jsem se pryč. Domů jsem dorazila o půl hodinu později. Měla jsem toho, tak akorát dost. Zlostně jsem skopla boty do kouta a šla do obýváku, kde seděl Deaton. Jen nad mým příchodem přimhouřil oči a dál se díval nějakou telenovelu.
„Měla by sis to přečíst," řekl a kývl ke stolku. Vzala jsem do ruky knihu. Vypadala velice staře. Padlý vlkodlak. Zamračila jsem se a sedla si s knihou do křesla. Otevřela jsem knihu a zarazila se hned na první stránce.
Věz, ty jenž čteš tuto knihu, že tito vlkodlaci žijí mezi námi. Vzhledem se od nás neliší. Jen moc je větší. Každý vůdce z nich má respekt. Setkat se s jedním z nich je darem největším. Padlého uvidíš, tak hlavu skloň a na kolena klekni. Ten co před tebou stojí, porazil totiž smrt a mocnějšího tvora na Zemi nenalezneš!
Přečetla jsem celou knihu jedním hltem. Ten příběh byl o mě. Patřila jsem mezi padlé a až teď jsem si uvědomila, co vše se na mě změnilo. Byla jsem rychlejší, silnější a měla jsem ty podivné vize. Dokázala jsem díky nim poznat, kde je nebezpečí.
„Bude se to zvětšovat," řekl bez špetky zájmu Deaton a napil se čaje.
„Co?" zeptala jsem se nechápavě.
„Tvá moc. Bude se zvětšovat. Budeš moct vytvářet iluze. Také budeš moc opustit své tělo a přenést se do vzpomínky jiného člověka. Je to složité moc jsem to nepochopil. Ani se nedivím, tvůj otec nikdy nebyl dobrý vyprávěč," řekl Deaton a pak ztuhl stejně jako já.
„Můj Otec?!"
