Nadechla jsem se a vydala se ven. Hlavně daleko od hřbitova. Dívala jsem se na silnici a pomalu šla po krajnici. Nemusela jsem spěchat. Okolo mě projelo auto a nedaleko zastavila. Nechápavě jsem se zarazila a pomalu otočila hlavou k autu. Otevřely se dveře a já se dívala do tolik známých očí. Deaton.
„Věděl jsi to?" zeptala jsem se s naprostým klidem Deatona, který se na mě s úsměvem díval a došla až k němu.
„Ano. Tvému otci se stalo to samé, ale u tebe jsem se bál. Dva týdny tady stepuju. Tvůj otec byl teda o týden rychlejší," zašeptal a objal mě. Usmála jsem se. Dva týdny mimo.
„Chtěla bych za mojí smečkou," zašeptala jsem a vydala se ke dveřím spolujezdce.
„To nejde! Už nejsi alfa! Zemřela jsi a Stiles nastoupil na tvé místo!" řekl a já ztuhla.
„Co budu dělat?! Smečka byla pro mě vše?!" zlostně jsem se dívala na Deatona a podupávala nervózně nohou. Bez smečky jsem nikdo!
„Budeš je chránit. Nastoupíš na školu. Nikdo tě nepozná. Smrt na tobě zanechala stopy. Jsi opálená do bronzova. Tvoje lícní kosti vystoupily a změnil se i tvůj pach. Jsi vyšší a máš svalnatější tělo. Tvoje rty jsou plnější. Navíc tvé vlasy jsou teď jiné a tvůj hlas je jemný a dokáže pohladit na tváři. Oči zakryjeme čočkami. Freyo, ty už nejsi taková jako dřív a tvůj vlkodlačí vzhled se určitě taky změnil," řekl a zkoumal mě hodnotícím pohledem. Sáhla jsem si na vlasy a přitáhla je ke svému obličeji. Vyděšeně jsem vykulila oči a vyjekla. Moje vlasy dřív černé jako noc nyní bíle jako sníh.
„Pojedeme ke mně. Koupil jsem ti nějaké oblečení a trošku tě ostříhám," řekl Deaton. Bez odmlouvání jsem nastoupila a celou cestu mlčela. Deatonův dům byl obyčejný a malý. Když jsem vstoupila dovnitř, nebylo pochyb, že jsem zrovna u něj. Usadila jsem se na židli a čekala. Deaton mi přinesl tepláky a obyčejné tílko. Všimla jsem si nůžek v jeho pravé ruce. Povzdechla jsem si a loučila se svými vlasy. Pevně jsem zavřela oči a cítila, jak tíha na mé hlavě mizí.
„Hotovo!" řekl Deaton pyšně. Prohrábla jsem si vlasy a pomalu otevřela oči. Dívala jsem se do zrcadla na překrásnou dívku. Nebýt mích smaragdových očí. Myslela bych si, že je to jen sen. Moje vlasy neposlušně mířili na všechny možné strany. Vypadalo to dobře. S jistotou jsem věděla, že hřeben potřebovat nebudu. Teď budu rebelka!
„Vyklidil jsem a vymaloval podkroví. Máš tam pár dalších věcí a postel," řekl a upřesnil, kudy mám jít. Pomalu jsem šla po schodech a dívala jsem se na modře vymalovaný pokoj. U okna stál psací stůl s židlí. Měla jsem tam položený i mobil. V podkroví jsem měla koupelnu a stolek s pudry, lesky, laky a řasenkami. Neváhal jsem a nehty nalakovala na černo. Ze skříně jsem si vyndala koženou bundu, černé jeansy a bílé tílko. Vyhrabala jsem i černé botasky. Vše jsem si oblékla a vydala se ven.
Musela jsem vědět, jak na tom jsou. Běžela jsem lesem a zastavila se na místě, kde měl stát náš dům. Byl pryč! Místo něj tu teď byla silnice, která vedla k našemu doupěti. Tiše jsem se probírala křovím. Zastavila jsem se až u zdi, která byla oplocená a pod proudem. Přelezla jsem na strom a dívala se na celou smečku. Všichni seděli a dívali se na Dereka a Stilese. Peter seděl úplně vzadu.
„Dnes to bylo dobré, ale jestli chceme zastavit smečku alf, musíme se snažit ještě víc," řekl smutně Stiles a Derek se jen zlostně díval na zem. Cože? Oni jsou tady?! Rukou jsem si přikryla ústa a vydýchávala to. Co budu dělat? Co jen budu dělat?! Oni nemají proti nim šanci! Hlavně proti dvojčatům! Chvilku jsem přemýšlela. Deucalion mě musí poznat vždycky!
Opatrně jsem slezla ze stromu a vydala se hluboko do lesa. Nikdo v blízkosti nebyl. Přemýšlela jsem, zda je to dobrý nápad. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Musím! Zavyla jsem. Ozvěna mého vytí se ozývala do veliké dáli. Stromy se prohýbali a vítr nadšeně vál jako by mě vítali zpátky mezi živými.
