„Co to mělo být?" zeptal se Deaton a nechápavě se na mě díval.
„Nejrychlejší a v této chvíli nejlepší způsob, jak zjistit jeho vzpomínky?" zeptala jsem se a ždímala vodu ze své košile.
„Co jsi zjistila?" zeptal se Stiles a díval se na mě s neskrývaným nadšením.
„Jsou v staré budově, není obydlená a je tam obrovský trezor," zašeptala jsem a představovala si tu místnost.
„To mi připomíná starou banku," zašeptal Deaton podal mi ručník a opřel se o zeď.
„Viděla jsi Boyda a Ericu?" zeptal se Derek.
„Boyd je naživu," řekla jsem tiše a s pohledem upřeným na zem vyšla ven z ordinace. Za sebou jsem uslyšela obrovskou ránu a Deatonovy nadávky. Zastavila jsem se před dveřmi a podívala se na zářivé slunce. Sáhla jsem na kliku, ale náhle mě ochromila tupá bolest na hrudi, která mě srazila na kolena. Lapala jsem po dechu a nemohla se vůbec nadechnout. Před očima se z prachu formovaly postavy. Přede mnou klečel Derek, kterého držel Boyd a ta dívka Cora.
Oba zarývali do Dereka své drápy a já cítila, že brzy zemře. Derek pomalu zavíral oči. Opravdu umíral. „Né!" zakřičela jsem a vymrštila ruku k postavě. Všichni najednou zmizeli a já ucítila na svém rameni dotek chladné ruky. Pomalu jsem se otočila. Dívala jsem se do mrtvolně bledého obličeje mého přítele, Stilese. Jeho tělo hyzdilo několik hlubokých ran od drápů. Dívala jsem se, jak se smutně díval na mou tvář a ukazoval na nebesa. Vzhlédla jsem a viděla měsíc v úplňku.
Stiles se rozplynul a já se dívala do Scottových očí. Odstrčila jsem ho od sebe a rychle utíkala ke svému autu. Stiskla jsem volant auta, až jsem v něm zanechala otisky svých dlaní a dupla na plyn. Bylo mi jasné, co se stalo. Zhluboka jsem oddechovala. Už to začalo. Nevnímala jsem, jak dlouho a rychle jedu. Byla jsem naštvaná. Všechny zadržované pocity se na mě navalily a já už neměla sílu s nimi bojovat.
Zastavila jsem u krajnice a pomalu vylezla z auta. Vydala jsem se do lesa, kde jsem mohla dát volný průběh úplně všemu. Šla jsem pomalým krokem, nikam jsem nespěchala. Nevím, jak dlouho jsem šla a zastavila jsem se u malého potůčku. Usadila jsem se poblíž stromu, o který jsem se opřela. Dívala jsem se na tekoucí vodu, poslouchala jsem její pomalé proudění, které mě uklidňovalo a dopřávalo mé duši klid a spokojenost. Dívala jsem se, jak vítr čechrá stromům listy.
Slyšela jsem, jak ptáci zpívali a jak včely bzučely nahoře na větvi mladé olše. Uslyšela jsem i šplouchnutí, které způsobila žába, která se chtěla ochladit. Povzdechla jsem si a vzpomínala na svůj život v Kanadě. Nikdy jsem tam neměla strach, že někdo zemře nebo, že se zjistí, že jsme vlkodlaci. Nikdy jsem se nemusela bát o Katrin a její život. Nikdy jsem nemusela lhát a předstírat. Byla jsem šťastná.
