Věnováno Bayllyn a Sunny463 za krásné komentáře ;-) snad se bude líbit
############
„Proč se ptáš na takovou hloupost?" zeptal se mě.
„Ano nebo ne!" zavrčela jsem a podupávala netrpělivě nohou.
„Asi ano. Můžeš mi ..." Nenechala jsem ho domluvit a vypla telefon. Chvíli jsem přemýšlela, kde to uskutečnit. Vydala jsem ke Stilinským domů. Vzala si telefon v kuchyni a vytočila číslo na
„Stiles, děje se něco," zeptal se.
„Musíme si promluvit, šerife," řekla jsem a přejela drápy po dlaždičkách.
„Kdo jste?" zeptal se naléhavě.
„Přijď sám, čekám na tebe i s tvým synkem doma," zavrčela jsem a položila telefon. Nemusela jsem dlouho čekat a na příjezdové cestě se objevil šerifův vůz. Skryla jsem se za skříň a čekala. Pomalu se otevřely hlavní dveře a dovnitř opatrně vešel se zbraní v ruce Stilesův otec. Pomalu postupoval do kuchyně a já za ním.
„Zdravím," řekla jsem s úsměvem. Šerif se sebou trhl a prudce se otočil. Vyděšeně se na mě díval.
„Kde je Stiles?" zeptal se.
„Myslím, že je někde s jeho kamarádem Scottem," zašeptala jsem a přiblížila se k němu.
„Co ode mě chcete?" zeptal se a pomalu sklonil zbraň.
„Je čas, abyste se dozvěděl pravdu, pane," zašeptala jsem a dotkla se jeho ruky.
„Co mi chcete říct?" zeptal se vyděšeně. Šla jsem pomalu k lince, na kterou jsem se posadila.
„Tvůj syn je každý den ve velkém nebezpečí, bojujeme o své životy a chráníme ty vaše. Vy lidé nemáte ani ponětí o tom, co se na tomhle světě děje," zašeptala jsem tiše a popotáhla si tričko.
„Nevím, o čem to mluvíš!" zlostně na mě zakřičel.
„Víte to, moc dobře, není vám divné kolik vražd, se v tomto městě stalo, tolik nevysvětleného?" zeptala jsem se ho a usmála se na něj.
„Nechápu to, odejdi odtud!" zařval na mě. Zavrčela jsem na něj a mé oči získaly rudou barvu. Usmála jsem se, když začal couvat.
„Existujeme, šerife a váš syn je jedním z nás," zašeptala jsem.
„Prosím zachraň ho!" zakřičel na mě.
„O čem to mluvíte?" zeptala jsem se nechápavě.
„Je tu nějaké nebezpečí. Nechci ztratit svého syna, jako jsem ztratil svou ženu. Zachraň ho!" zařval na mě. Před očima se mi objevil obraz. Hodiny odbíjeli půlnoc, Stiles padající k zemi a slizký Deucalionův úsměv, školní pozemky a křik.
„Spolehni se," zašeptala jsem a vyrazila z domu. Nasedla jsem, a co nejrychleji vyrazila ke škole. Na školních pozemcích bylo nezvyklé ticho. Pomalu jsem prozkoumávala své možnosti, když se mi do zad zaryly drápy nějakého vlkodlaka. Vytrhla jsem se ze sevření a otočila se. Proti mně stála Kali a za ní její pán a majitel, Deucalion.
„Ahoj, slepče, když jsem o tobě slyšela, vypadal si ještě normálně. Byl si u holiče? Nebo je to těmi kontaktními čočkami, které máš od Gerarda," zašeptala jsem a hlídala Kali, která se začala chvět. Zadívala jsem se ke škole, kde stála zahalená postava.
Darach. Kali začala něco vykašlávat, po delším zkoumání jsem zjistila, že je to jmelí. Usmála jsem se, bude to lehčí, než jsem si myslela. Deucalion se na mě vrhl. Zaútočil bez meškání a já přišla málem o ruku. Zavěsil se mi za ruku a drápy mi pucoval nohu. Zavrčela jsem a odhodila ho na strom. Oba jsme na sebe vrčeli, dokud jsem v krku neucítila podivný knedlík.
Začala jsem tu cizí překážku, která se tam náhleobjevila vykašlávat. Podívala jsem se na Deucaliona, který na tom byl úplněstejně. Pomalu se k nám ta postava blížila. Dívala jsem se na daracha. Bylzahalen pláštěm. Deucalion už byl bledý a já věděla, že už to dlouho trvatnebude. Sama jsem se snažila ze sebe dostat jmelí.
