Dneska hodně krátký TwT *Jde se schovat do kouta*
Setkali se na letišti.
Oběma bylo sedmnáct let, a ačkoliv si to do nějaké doby neuvědomovali, měli od sebe zhruba dva měsíce.
Když se jejich oči střetly napříč cestou, Armin již prošel skrz ochranku a znovu si zavazoval tkaničky, zatímco jeho rodiče trpělivě čekali a povídali si o tom, jak se do Spojených Států v létě vrátí, aby znovu uviděli své rodiny a vytvořili tak další zážitek pro jejich syna.
Armin vyrůstal v Londýně a neměl žádné vzpomínky na Spojené Státy, kde se narodil, ale byl vděčný za svého dědečka a příběhy, které se od něj dozvídal, takže se tolik nebál, když byl nucen letět letadlem. Nedůvěřoval těm létajícím kusům kovu, přestože věděl, že fyzicky jsou v pořádku.
Blonďák si nemyslel, že se stane havárie. Byl to jen takový pocit, se kterým měl problém, a omezovalo ho to.
Jakmile si dovázal boty, podíval se nahoru a chtěl se zvednout, ale najednou zjistil, že jeho nohy selhaly. Byl tam nějaký chlapec, který stál v řadě spolu se svou rodinou a čekal, než ho prohlédne kontrola a sledoval Armina.
To samo o sobě nebylo divné. Armin měl jizvu na tváři. Začínala těsně pod jeho levým okem a táhla se dolů až ke spodní čelisti. Měl ji od té doby, co se narodil a ani doktoři si nebyli jistí, odkud ji měl, ale jinak byl zdravé dítě a nebyl s tím žádný problém.
Armin byl odjakživa zvyklý na soucitné pohledy a překvapené výdechy doplňující otázky typu "Co se stalo?". Ale ten chlapec, ten chlapec s očima barvy oceánu se na Armina takovým způsobem nedíval.
Bylo to divné, ale jeho výraz byl téměř bolestivý, no dost na to, aby matka umístila ruku na klukovo rameno a zatřásla s ním. V očích se jí zračily obavy, když mu něco šeptala do ucha.
Něco legračního? Armin cítil bolest v žaludku, jako by se odrážela z cizincových očí a nepotlačil tichý malý zvuk, který si dral cestu skrz jeho hruď.
Neexistoval žádný způsob, aby ho hnědovlásek slyšel z takové vzdálenosti, ale on zareagoval téměř okamžitě, jemně odstrčil matčinu ruku a sklonil se pod jistící lano, jako kdyby nešlo o porušení protokolu.
Armin ani nemohl zjistit, zda se někdo chlapce snažil zastavit, jelikož nemohl odtrhnout oči od cizincova obličeje, plného zoufalství a nedůvěry a naděje a Erene-
Spadl na kolena před Armina, desítky protestujících hlasů nabíralo na hlasitosti a bezpečností stráže hovořily do svých vysílaček, no všechno to byl jen šum. Paže onoho "porušovače pravidel" se omotaly kolem blonďákových zad a zabořil obličej do jeho břicha.
„Sie sind am leben." Armin pozoroval Erenovy hnědé vlasy a poslouchal vzlyky doprovázené slovy, co odhadoval jako němčinu. „Gott sei Dank."
Bylo vidět, jak Arminovi rodiče nervózně přesouvají pohled ze svého periferního vidění, tak se je rozhodl ignorovat. Jeho hlava byla plná lidských výkřiků, řev monster a Mikasa za ním běžela. „Armine, kdo je ten kluk?"
'Všechno', pomyslel si a zapletl prsty do Erenových vlasů, aby ho uklidnil. Byl zmatený a dezorientovaný, jako by se právě probudil z dlouhého spánku, ale i přesto se rozhodl nenechat chlapce vytrhnout se z jeho náruče, ne znovu. Už nikdy. On byl všechno.
„Es tut mir leid," vydechl hnědovlásek, zvedl hlavu a prosebně se na blonďáka zadíval. Jeho zorničky byly rozšířené a těkaly z místa na místo a Armin si nemyslel, že někdy uviděl něco krásnějšího. „Sie werden nie wissen wie leid es mir tut. Armin, ich habe dich so sehr!"
Nezáleželo na tom, že vůbec netušil, co Eren říká. Zareagoval nejistým úsměvem a mladík mu jej bez váhání oplatil, jeho konečky prstů se přemístily na jizvu na Arminově tváři.
Ten dotyk odeslal náraz přímo do spodní části Arminovy páteře, načež byl myšlenkami přemístěn někam mimo tuto dobu, tam, kde Eren neměl oko, z koutku úst mu stékala krev s každým nadechnutím, ale stále byl na nohou, bránil každému se dostat přes něj a zranit ty, kteří mu byli nejdražší.
Uvědomil si, že to bylo naposledy, kdy Erena uviděl, přestože mu to nedávalo smysl. Mikasa byla ta, která k němu později přišla a řekla, že hnědovlásek zemřel. Drželi spolu, truchlili nad takovou ztrátou, hradby se zhroutily, titáni vtrhli dovnitř a lidstvo nakonec prohrálo válku.
Eren uviděl Arminův výraz a zaslechl smutné zakňučení, takže mu v ten moment bylo úplně jedno, že se k nim blíží ochranka. Naklonil se, políbil menšího z nich na tvář, rty se otřel o jizvu a opakovaně šeptal: „Ich liebe dich."
Jeho protějšek se potichu zasmál, možná trochu hystericky. Bůh ví, co si teď jeho rodiče musejí myslet, pravděpodobně jsou překvapení, kam jejich malý odtažitý klučina odešel. Byl stále tady, okrajově, pomalu nahrazován mladým mužem, který chtěl všechno, co mohl Eren Jaeger nabídnout ve světě, kde neměli nic.
„Taky tě miluju, ty pitomče," odpověděl ve chvíli, kdy ruka ochranky klesla na Erenovo rameno.
ČTEŠ
Attack on Christmas: Christmas Calendar! [SnK ships; CZ]
FanfictionSérie povídek (v podstatě vánoční kalendář) na různé páry z anime Shingeki no Kyojin. Aneb autorčin pokus o to vymyslet 24 povídek. Užijte si Attack on Christmas!