Attack on Christmas: Christmas Calendar! [SnK ships; CZ]

7. door: No kiss

Mikasa ho sledovala, když spal a když pro ni bojoval. Dýchání bylo těžké, vstávání ještě horší. Ale nejhorší ze všeho bylo vidět její obličej zničený vyčerpáním.

Bojování bylo lehké. Eren neuměl nic jiného, přestože chtěl. Bojoval pěstmi, zuby, slovy. Její ruka svírala jeho rameno a držela ho zpět. Jeho činnost jí ubližovala vždy více, než jemu samotnému.

Stáli v pohyblivém bahně, jež je pomalu zabíjelo. Jeho nohy začínaly být znecitlivělé a Mikasa se snažila zůstat vzhůru. Ten den byli zasláni shromáždit informace o skupině zvláštních titánů.

Dívčina hlava byla svěšená a oči otevřené jen silou vůle. On stál těsně vedle ní a nabízel jí rameno, aby se mohla opřít, ale ona stála jako socha (s občasným chvěním). Chlapcovy oči se upíraly na horizont. Bylo už pozdě a za chvíli uvidí ve tmě úplné hovno. Nevěděl, proč tu jsou. Možná se ho tím příkazem snažili zabít. Už nevěděl, co ti o tom může myslet.

Mikasa usnula. Odnesena spánkem vypadala mladší, jako by byly všechny její obavy zničeny v prach. Kéž by to byla pravda. Omotal ruku kolem jejího pasu, aby neupadla. Její hlava spočívala v ohbí jeho krku, stejně jako její horký dech byl na chlapcově kůži příjemný. Klidně se na ni podíval a objal ji i druhou rukou. Už to vypadalo, že mu to projde, ale s trhnutím se probudila. Na její vybledlé tváři se odrazil cizí výraz, takový, který zná jen velmi málo lidí, a poodstoupila od něj. V mrzutosti, zmatku... ale on věděl, že se jen snažila skrývat své skutečné pocity. Cítil ta slova vyrytá v její kůži. Byla vděčná.

Mikasa mu dlužila její život. Věnoval jí domov. Ne čtyři stěny a střechu nad hlavou, ale úkryt, rodinu. Byl to dluh, který nemohla splatit.

Byli svázáni novou zrozenou krví.

Stáhl ji z útesu blíž k sobě. Věděl, že ji přivedl domů, blíž k zítřkům, ze kterých se nevrátí. A věděl, že neodejde, i kdyby ji prosil.

Dotkli se náhodou a omluvně. Nikdy spolu o tom nemluvili, o té věci mezi nimi. Věděl, že to cítila taky. Jako by jejich krev byla magnetická a přitahovala je k sobě.

Eren chtěl ochutnat její rty, kroužit jazykem kolem kontury její klíční kosti, políbit ji na víčka a držet ji ve tmě.

„Měla bys spát," řekl.

„Budu spát, až se vrátíme."

„Nespala jsi téměř dva dny, to není zdravé..."

„Můj zdravotní stav je to, že jsem naživu. Buď jsi naživu, nebo ne. To je všechno."

„Já vím, ale... Neměl bych se o tebe bát?"

Mikasa bojovala s úsměvem a tiše si povzdychla. „To vždycky bývala moje práce."

„Je zvláštní, jak se věcí mění." Ale zůstávají stejné.

„Jo." Zněla téměř smutně.

A Eren to svalil na únavu.

Jejich tváře byly rudé zimou, zem byla zmrzlá a rampouchy visely z větví stromů. Mikasa nemohla cítit své konečky prstů, rty měla popraskané a oči ji pálily větrem. Staly se stejně klidnými a neměnnými jako stromy toto roční období.

Byla jako hrom, který otřásl oblohou, plamen, který sežehl zemi a déšť, který mohl utopit svět.

A stejně jako on měla strach. Stále to byla ještě vyděšená malá holčička, která přišla o svůj domov.

Žena, která mu zachránila život vícekrát, než si to kdy přiznal a jeho nejlepší přítelkyně, kterou vždy miloval. Byla všechny tyhle věci a mnohem víc.

Kdysi se bavili, stejně jako kdysi byli mladí. Ale teď na ně zírala slepá a němá temnota, které se neodvážili podívat do očí.

Jejich těla ležela na podlaze z tvrdého dřeva, prsty u rukou hladily dřevo, prsty u nohou zase hedvábný chlupatý koberec. Vůně z kuchyně vzbuzovala jejich chuť k jídlu.

Byl začátek ledna. Vánoční ozdoby byly stále pověšené a radost zahřívala jejich srdce. Ale nikdy to netrvalo dlouho.

Často spolu zápasili pod jmelím. Ona vždy vyhrála.

Ale nikdy se nepolíbili.

Nemohli dávat najevo to, co cítí jeden pro druhého.

Ne, když všechno bylo rozptýlení od přežití.

Věděl, že ji svým vlastním způsobem miluje a že ona miluje jeho, tajně. A to stačilo.