Attack on Christmas: Christmas Calendar! [SnK ships; CZ]

12. door: My short story

Zkusila jsem FF bez přímé řeči, tak schválně.. Psala jsem to v době bez vánoční nálady. Ne, že bych všem chtěla kazit radost tímhle tématem.. xD

Život byl na hovno. Všechno bylo na hovno. Naivně jsem si myslel, že budu navěky patřit mezi ty optimistické lidi, než se mi všechno obrátilo v prach.

Rakovina v člověku budí oprávněnou úzkost, strach z neznámé zlovolné síly, se kterou se obtížně bojuje. Rakovina je také symbolem čehosi tajemného a životu nebezpečného. Někdy se toto slovo používá i jinde, než jen v medicíně. Je to častý příměr k něčemu zhoubnému a žravému.

K něčemu, co vás pomalu sžírá zaživa.

Rakovina se sama nemůže vyléčit, protože tělo ji považuje za svoji součást a samo proti sobě nebojuje. Neléčená rakovina končí vždy tragicky. Sežere svého hostitele, a tím sama zhyne.

Nepřipomíná vám to něco?

Dá se léčit, ale jen když se podchytí včas a léčba je dost razantní. Je to bolestivý proces, otřese celým organizmem, zčásti jej otráví, přesto často zabere.

No někdy taky ne.

Moje rakovina začala, když mi bylo třináct let. Byl jsem v době, kdy mi hodně záleželo na škole, na mé budoucnosti. Projevovalo se to naprosto nevinně; slabostí, bolestmi hlavy a nevolnostmi. Vždy jsem to přiřazoval ke stresu, nepřipadalo mi to zvláštní a myslel jsem, že to prožívá spousta lidí v mém věku.

Jednou jsem omdlel. Vlastně ne jednou, několikrát, no to se přisuzovalo pubertě. Prý to tak někteří dospívající mají.

Pak mě to dostalo do nemocnice. Ten den jsem měl mít závěrečnou písemnou práci z algebry. Necítil jsem se dobře, hruď se mi svírala, točila se mi hlava a nedokázal jsem se udržet na nohou. Rodiče i učitelé tvrdili, že to mám opět jen ze stresu. Připadal jsem si jako nějaký psychopat.

Po písemce jsem musel na záchod. Samo sebou jsem zvracel. Když jsem se zvedal od záchodové mísy, musel jsem se přidržet umyvadla opodál, abych se neskácel na zem. Poslední, co si pamatuji, byly zoufalé výkřiky mých přátel, učitelky prodírající se skrz dav žáků a prudký náraz hlavou do dlažby.

Prý jsem si mohl rozbít lebku. Bylo štěstí, že to nezanechalo následky.

Po kontrole jsem se dozvěděl, co se mnou je. Seznámil jsem se se svým malým přítelem, co se mi celou dobu tiše smál.

Rakovina mozku.

~

Vše se začalo měnit v mých osmnácti letech. Podstoupil jsem nesčetně chemoterapií, ale žádná nikdy trvale nezabrala. Doktoři mě brali jako ztracený případ, který už bude jen pomalu umírat. Přestože to nikdy neřekli nahlas, věděl jsem to sám. Jiskra z mých očí dávno vyhasla. Veškeré snahy byly marné. Někdy jsem si říkal, že by bylo jednodušší prostě nechat odpojit přístroje. Stejně na mě doma nikdo nečekal. Mí rodiče zemřeli při autonehodě před třemi lety. Tehdy za mnou jeli, neboť jsem měl závažné komplikace a byli z toho rozhození. Moje nevlastní sestra Mikasa v tom autě byla také.

Má nálada se postupně zhoršovala, jelikož se blížily svátky. Stejně jako minulý rok a další roky předtím, mi doktoři dovolili jít domů. Ne, že by na tom bylo něco příjemného, budu trávit Vánoce v domě lidí, které jsem miloval, a kteří zemřeli kvůli mně.

Podepsal jsem revers a mohl utéct už začátkem října. Byl jsem pevně rozhodnutý. Po těchto svátcích se vším skoncuju.

Pomalým krokem jsem mířil s velkými nákupními taškami domů. Bylo kolem deváté večer, trochu krápalo a venku nebyl téměř nikdo. Od spánků až k temeni hlavy se mi táhla palčivá bolest. Jako dítě jsem díky tomu hodně brečel a tahal se za vlasy, myslel jsem si, že se mi rozskočí hlava. A pak jsem to začal brát jako normální věc.

Dokonce mě ani nenaštvalo, když jsem se zapotácel a rozklepala se mi ruka, takže mi upadly tašky a jejich obsah se rozsypal po celém chodníku. Jen jsem si odevzdaně dřepnul a začal všechno sbírat.

Věci mi pomohl sesbírat neznámý. Chtěl jsem si muže prohlédnout, jenže všechno bylo úplně rozmazané.

A pak jsem omdlel.

Vzbudil jsem se v měkké posteli. Voněla hrozně hezky, ale cize. Pootevřel jsem oči a zaznamenal světlo prodírající se skrz žaluzie dovnitř. Prudce jsem se posadil a oči se mi zastavily na cizích neuvěřitelně šedých očí. Dotyčný mě zkoumal, těkal očima po celém mém těle. Mohl být stejně starý jako já. Když jsme se představovali, jeho stisk byl silný, ale ne bolestivý. Ruku měl studenou.

Tehdy jsem ještě nevěděl, že mi tenhle člověk bude tím nejbližším.

Vánoce se blížily hrozně rychle a já se nechal ukecat Levim, mým zachráncem, že je strávíme spolu. Přestože se jevil chladně a rezervovaně, byl neskutečně milý a zranitelný. Říct mu, že tráví dny s člověkem, který umírá, mě bolelo za něj, ne za sebe.

Pak jsem k němu začal cítit něco víc.

Nenapadlo by mě, že mé pocity opětuje. Když jsem se mu vyznal, byl jsem vážně hrozně nervózní, nechtěl jsem náš dobrý vztah zničit. No on se jen usmál, položil si dlaň na mou tvář a zašeptal, že to cítí stejně. Tu noc, dva týdny před Vánocemi, jsem poprvé ochutnal jeho rty. Byly nasládlé, jemné a něžné. Už od začátku jsem věděl, že se od nich nechci odpojit.

Týden před Štědrým dnem jsem zkolaboval. Opět se naskytly nějaké problémy a museli mě odvézt do nemocnice. Už jsem se odtamtud nemohl dostat.

Začal jsem si uvědomovat, že pro lidi jako já není ve světě místo. Sám jsem se již před lety odepsal a poté, co jsem konečně začal milovat, poté, co jsem poznal, co je to láska... Mě zradilo vlastní tělo. Jako by se mi vysmívalo, jako by říkalo, že mi to patří.

Levi za mnou ještě ten den přišel. Oči měl naplněné obavami, hruď se mu rychle zvedala, jak rychle se rozeběhl z brigády až do nemocnice. Muselo mu trvat dostat se ke mně na pokoj, neboť jsme nebyli příbuzní. Pohltil mě strach. Vážně jsem se bál a najednou jsem nechtěl zemřít. Litoval jsem veškerých svých slz, každého pokusu o říznutí do zápěstí, odpojení od přístroje a modlení, ať moje utrpení skončí. Celou dobu na mě čekal někdo, kdo mi ukázal, co je to štěstí. Že na všem špatném je něco dobré.

Celý Štědrý den byl se mnou. Dívali jsme se na klasické vánoční pohádky, dokonce ke mně propašoval vánočního Františka a pálili jsme ostošest. Hráli jsme karty, vzpomínali na naše první setkání, na naše první rande, na naše první polibky, na vše, co jsme spolu prožili. Byl jsem rád, že jsem své "miluji tě" mohl dát jemu. Dal mi překrásné Vánoce a svou lásku.

Život nám tentokrát nepřál, můj boj skončil, ale jedno jsem věděl jistě; Leviho si najdu. Navěky si zafixuji jeho oči, jeho úsměv a jeho slzy, když pevně svíral mou ruku a sledoval, jak umírám.

A proto ani vy nedovolte poznat cenu života, až když ho ztratíte.