Attack on Christmas: Christmas Calendar! [SnK ships; CZ]

11. door: Let me love you

Vánoce jsou svátky klidu a míru, je to období veselí a radosti. Po dlouhé době se sejde celá rodina, slaví se svátky a dávají se dárky. Ano, tak to v ideálním světě opravdu funguje. Jenže tohle není ideální svět.

Tady jsou jen války, boje, krev, a když ne, tak jen samý stres a přípravy na další výpravu. Nemůžu si stěžovat na to, že koleje pro kadety nejsou světélkující perníkové chaloupky z pohádky, přidal jsem se sem s tím, že budu bojovat. Chtěl jsem, aby to fungovalo lépe. Abychom se přiblížili k tomu ideálnímu světu, o kterém jsem jako dítě tolik snil.

Stále si dobře pamatuji, jak to u nás doma fungovalo. Má matka byla horkokrevná žena, co všechno dělala brutálně na poslední chvíli se stresem a vztekem. Zatímco připravovala večeři, táta balil v pokoji dárky a já nadšeně obskakoval vysoký zelený smrk, kterému jsem nebyl ani do pasu. Zdobil jsem jej vším možným, ale nedal jsem dopustit na sušené ovoce, s tím jsem si dal vždy práci. Nakonec se k nám přidala i Mikasa a zdobil jsem s ní. Někdy si jen tak vzpomenu, jak mě zvedá a já se usilovně snažím dosáhnout na špičku stromu, abych připevnil velkou perníkovou hvězdu. Sám jsem svou sestru neuzvedl, tak tu pozici musela převzít ona.

Tady se svátky moc neslaví. Jediný nadšenec je Sasha, ta už dva měsíce před Vánocemi připíná jmelí, všude věsí ozdoby a hází třpytky po kolemjdoucích. No a pořád povídá o jídle.

Já to raději neřeším a ani nechci, jen by mi to připomínalo staré časy. A vážně nechci brečet někde na záchodech, kde mě kdokoliv může najít.

A nakonec jsem se předběhl.

„Jak to myslíte, že to bude? Co bude?" pokoušel jsem se zjistit, co je zdrojem takového nadšení v jídelně.

„Vánoce budou!" vypískla Sasha a začala si s Conniem povídat o tom, jak luxusně určitě bude vypadat večeře a že ukořistí největší rybu pod sluncem.

Nechápavě jsem zamrkal a pokusil se očima najít Mikasu nebo Armina, jestli mi to nevysvětlí jednodušeji.

„Shadis rozhodl, že tentokrát si to můžeme vychutnat v plné parádě," zazubil se Connie a dál se věnoval jen své nenažrané přítelkyni.

Odevzdaně jsem si povzdychl a sedl si ke stolu, kde nikdo další neseděl. S nechutí jsem se prohrabával jídlem a zauvažoval, že to dám Sashe.

„Vypadáš jako- No to je jedno," ozvalo se. Následovalo zavrzání židle, když si někdo sedl naproti mně.

Zvedl jsem k dotyčnému zrak. „Jen to dořekni, vylij si vztek a jdi balit dárečky..." odbil jsem ho suše a napil se vody.

„Nejsi moc nadšenec Vánoc, co?" prohodil. Udivilo mě, že se nějak neraduje. I když... Marco už stejně... „Erene?"

„No?"

„To je dobrý, nenuť se do toho." Nedokázal jsem rozeznat, jestli mluví o jídle nebo o Vánocích, jeho oči vůbec nic neříkaly, tak jsem jen slabě přikývnul, zvedl se a vydal se odnést jídlo.

Vánoce. Zajímavá myšlenka. Příjemně hřála a zároveň bolela tak hrozně, že jsem se chtěl stočit do klubíčka a navždycky usnout.

Další týden vše probíhalo jako na drátě. Tréninky nám byly odpuštěny jen na Štědrý den a den po něm, takže každý večer bylo hrozně rušno, aby se stihly zajistit přípravy. Pak přišel poslední den do Vánoc.

Tu noc jsem nespal. Pořád jsem se převaloval a nakonec jsem skončil venku před kolejemi. Zima mě vůbec netížila, tréninky mě otužily tak, že bych klidně mohl skočit nahý do sněhu. Seděl jsem na dřevěném schůdku, kolena těsně u brady. Nebyl dobrý nápad se někam vytratit, ale taky jsem jim nechtěl kazit den. Vždyť se všichni tak těšili...

„Erene?" pověděl někdo šeptem. Na chvíli jsem ani nepoznal, komu ten hlas patří, neboť byl tak váhavý a něžný, že jsem to nedokázal přiřadit. Automaticky jsem se otočil a uviděl Jeana, jak stojí kousek za mnou. Nakonec došel blíž a posadil se vedle mě. „Nemůžeš spát?"

Přemístil jsem zrak na zem. „A ty?" Divné. Někdo jako Jean tu teď sedí se mnou ve tři ráno a mluví tak potichu a klidně, jako by neměl v plánu si ze mě dělat srandu.

Zakroutil hlavou. „Všechno je jinačí, když..." odmlčel se. Došlo mi to. „Hodně mi chybí. S někým jako je on by to bylo jiné. Nemám důvod se na den přátelíčkovat a pak se vrátit mezi všechnu tu krev..."

Bodl mě osten žárlivosti, ale pokusil jsem se ho vyhnat. Však byli jen přátelé, navíc to s tématem nesouvisí. „Taky mi chybí..."

„Ale to není to, co tě trápí, co?"

„Když si vzpomenu na své dětství... Všechno bylo tak zatraceně jiné, Jeane, úplně. Moje máma je... Ona je... A ani nevím, kde je můj táta. Prostě mě tu nechal. Všechny ty vzpomínky jsou jako cáry papíru. Už nikdy nebudou celek a hrozně bolí na to vzpomínat..." špitnul jsem a opřel si čelo o kolena, takže mi nebylo vidět do tváře.

„Erene..." ozvalo se tiše a vzápětí jsem ucítil dotek na zádech, než si mě Jean přitáhl do těsného objetí. Vzmohl jsem se jen na tichý vzlyk a instinktivně jsem se na něj víc natiskl.

Sotva se odtáhl, cítil jsem jeho rty na těch svých. Na moment se mi rozšířily zorničky překvapením, no nakonec jsem nechal víčka klesnout a zapojil se do polibku. Jako by tu prázdnotu a bolest v hrudi nahrazovalo něco nového, krásnějšího a nevinnějšího. Bylo to uklidňující.

„Jeane, já-"

„Mám tě rád, Erene... Miluju tě. Spolu to zvládnem, jo?"

Přikývnul jsem, usmál se a nechal si setřít slzy jeho palcem. „Já tebe taky." Zabořil jsem hlavu do ohbí jeho krku a chvíli se nechal v tichosti objímat.

„Už je dost pozdě, pojď to dospat," pobídl mě, odtáhl se a pomohl mi na nohy.

Chtěl jsem namítnout, že určitě neusnu, ale Jeanův klidný úsměv mi vymetl všechny špatné myšlenky z hlavy. Došli jsme na pokoj (z neznámého důvodu mě dali do pokoje s Arminem a s Jeanem – fakt nelogický, dát mě do pokoje s člověkem, se kterým jsem se doteď vždycky tolik hádal) a já se svalil na Jeanovu matraci. Ta moje byla na druhé straně místnosti, tak ji přitáhl a lehl si na ní. Zezadu si mě přitáhl blíž k sobě a políbil mě do vlasů.

Posunul jsem se dozadu, abych se na něj mohl ještě víc natisknout, a klidně jsem zavřel oči. Nemyslel jsem si, že to bude takhle příjemné. Upřímně mi objímání přišlo ujeté, zvlášť ve spaní. Vždy jsem potřeboval svůj prostor, neboť sebou hážu jak pitomec, ve spaní měním polohy a nevydržím ani pět minut v klidu. Jenže teď, když za sebou cítím Jeanovo horké tělo a jeho ruce, jak si mě tisknou k sobě, je to úplně jiné. Spalo se mi nejlépe za tu dobu, co jsem mezi kadety.

Druhý den k nám ráno všichni vpadli jako budíček. Bylo nám řečeno, že jsme spali až do oběda, což se moc nestává. Armin jim v tom nedokázal zabránit, a jakmile vběhli, prý je to dost překvapilo.

Ale už mi bylo všechno jedno. Jean se mi postaral o ty nejlepší Vánoce a nejlepší dny, jaké jsem si mohl přát.