Ve jménu šťastných konců | HP fanfiction

Prolog

Tu ulici, na které jsem se vzápětí ocitla, jsem znala jako své boty.

Věděla jsem o každém obchůdku, který tady kdysi stával, a pamatuju si dokonce i doby, kdy jsem je dokázala vyjmenovat přesně tak, jak šly v řadě za sebou. Úplně na konci, poblíž mého starého domova, bývalo malé hračkářství spojené s papírnictvím. Často jsem tam chodila cestou ze školy a představovala si, co všechno bych si koupila, kdybych měla nějaké peníze.

Nedalo by se říct, že by se mi po tomhle místě nějak stýskalo. Nezažila jsem zde nic převratného, nic co by stálo za zmínku. Nejspíš proto jsem si tady teď připadala tak ohrožená a, i když to bude znít poněkud hloupě vzhledem k tomu, jak dlouhý čas jsem tady strávila, cize.

Zdálo se mi, jakoby se každičká buňka v mém těle napínala strachy. Vzpomínky mi vyplouvaly v mysli, dráždily a ubližovaly a ani za nic se nenechaly odehnat. Věděla jsem, že musím pryč. Nebyla jsem hloupá. Ale v tu chvíli se mi to zdálo zcela nemožné.

James! Vzpomněla jsem si náhle.

Stačilo jedno slůvko, jedno jméno, a svět okolo mě zase nabyl jasných a ostrých kontur. Zatnula jsem ruce v pěst, abych zmírnila jejich třas. Neměla jsem tušení, co se to se mnou děje. Do podobných situací jsem se dostávala neustále. Pravda, většinou jsem měla po boku jiného člena Řádu, ale to nic neměnilo na faktu, že jsem skvělá čarodějka, která nikdy nepodléhá panice.

Obezřetně jsem se rozhlédla okolo sebe. Mého extravagantního příchodu si podle všeho nikdo nevšiml. Lidé zde byli očividně pořád stejní jako kdysi. Zahledění samí do sebe, neteční vůči zásahům z vnějšího světa. Někteří z nich se za mnou sice ohlédli, ale nezdálo se, že by je má přítomnost nějak zvlášť znepokojila.

Rychlým rázným krokem jsem se tedy vydala k nedalekému nádvoří. Teprve tam jsem zpoza staré riflové bundy znovu vytáhla hůlku a jedním jednoduchým mávnutím přivolala svého patrona.

Ví o vás. Voldemort o vás ví... Utíkejte!

Nezaobírala jsem se tím, jak se asi bude tvářit, až na prahu uvidí patrona své ženy, který bude promlouvat hlasem jedné ztracené kamarádky. Ne, jediné, na čem mi najednou záleželo, byl jeho život. James nemohl zemřít. Nemohl. Už jen kvůli tomu škvrněti.

Modrá záře se pomalu vytratila a já tak konečně začala reálně přemýšlet nad svým útěkem. Ale když jsem se pokusila přemístit, nic se nestalo. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se soustředila, stále jsem stála na jednom a tomtéž místě jako myš lapená v pasti.

A v tu chvíli mi to došlo. Přenášedlo. Zapadlý dvůr. Zavřená vrata...

Zatajil se mi dech.

Byl tady. Byl tady...