Další den 7:30 ráno
Kolem půl osmé nás vzbudili kluci z vedlejších pokojů. V noci jsem moc nemohla spát, takže jsem byla rozespalá, ale jakž takž vstala. Měli jsme zhruba patnáct minut na převlečení. Převlékla jsem se do černých legín, vzala si bílé tričko a na něj kostkovanou košili. Vlasy jsem nijak neřešila, neměla jsem moc čas s nimi něco dělat, tak jsem si je svázala do jednoduššího drdolu. Moc se mi nechtělo nikam jít, nechtěla jsem znovu vidět Vadima, protože jsem se před ním cítila trapně. A to tu máme být další... 4 dny? Pomoc, božeee. Kolem třičtvrtě na osm jsme zamykaly pokoj a běžely do jídelny na rozcvičku a snídani. Teda spíš se plazily, ještě jsme nebyly ani pořádně probrané. Tam čekal Vadim a měli jsme rozcvičku. Nějak tak jsme se s Vadimem ignorovali, nevím proč. Obecně jsme se se všemi pozdravili a zkrátka dělali, že se nic neděje a nedělo. Možná to tak bylo lepší. Po rozcvičce jsme vrátili stoly pro týmy na stejné místo, kde byly, abychom mohli snídat. Když kolem mě šel Vadim, strčil mi jakýsi papírek do ruky a šel dál. Nevěděla jsem, o co jde, tak jsem si ho strčila do kapsy a zasedla ke stolu. Otočil se na mě a usmál se. Neopětovala jsem mu úsměv. Cítila jsem se tak trapně. Vůbec jsem neměla hlad, snědla jsem sotva půlku chleba s tím, že už nemůžu a vrátila jsem to. Pak jsem se odebrala na pokoj a čekala na devátou hodinu, abych šla znovu do klubovny na schůzku, kde by nám měl Vaďák říct, co se dnes bude dít. Mezitím jsem vytáhla z kapsy ten papírek, co mi Vadim dal a sedla si na postel. Byl na něm jeho facebook a jeho telefonní číslo s prosbou, ať si ho přidám a uložím. Papírek jsem zmačkala a hodila ho na postel. Neměla jsem na něj náladu. Proč jsem to udělala. Už chci jet domů. Byla jsem hrozně zmatená. Chtělo se mi brečet, ale bála jsem se, že každou chvíli do pokoje přijdou holky. Najednou mi zapípal mobil. Někdo mi napsal. Byla to Teresa. Co ta po mně chce?
Teresa: „Jako já nevím, jestli si myslíš, že ti tohle projde:) Jestli tě ještě jednou uvidím s Vadimem o samotě dělat věci, co bys dělat neměla, prásknu tě:) Tedy abychom si to ujasnily – Váďa je jenom můj, žádná slepice jako ty mi na něj sahat nebude:) Neboj, já zmanipuluju klidně i Káťu, když to bude potřeba a někdo nám to bude kazit:) Ty asi nevíš, že mám v mobilu stále tu fotku jak jsi spala a mohl by ji vidět každý, že ? A taky... nerada bys asi, kdyby se o vás dozvěděli ostatní vedoucí, Vadim by z toho měl asi průšvih:) Tak si to rozmysli kočko:)"
Napsala mi to asi před pěti minutami, každou chvíli by měla přijít. Vztekle jsem hodila mobilem o postel. Jak to sakra mohla vidět? Udělat? Nikam jsem neměla jezdit. Za chvíli se skutečně otevřely dveře a do dveří vešla Teresa s Nicol, za nimi Káťa, Krist a Míša. „Doufám, že sis tu zprávu četla," pošeptala mi Tereza do ucha. Opatrně jsem přikývla. Krist si ke mně přisedla. Bylo naprosté ticho. Všichni se až obávaly Teresy i když nikdo o té zprávě nevěděl. Zhruba deset minut před srazem v klubovně jsem se rozhodla jít najít Vadima s výmluvou, že jdu říct něco klukům vedle. Zaklepala jsem na dveře jeho pokoje a on mi otevřel. Pevně jsem v ruce sevřela mobil a vešla dovnitř. „Copak?" zeptal se mě. „Uvědomuješ si, že Teresa nás viděla?!" Rozzlobeně jsem hodila mobilem o Vadimovu postel. „Uvědomuješ si, že mi teď vyhrožuje, že to všem ukáže?!" vzala jsem si mobil zpět do kapsy. „Bože, tohle prostě neprojde, ona to někomu řekne." Slzy jsem měla na krajíčku. Vadim na mě jen vyděšeně koukal. Chtěl mě objat, ale já ho odstrčila a odemkla mobil. Ukázala jsem mu tu zprávu. Jakmile si tu zprávu přečetl, zrudl a vypadal, jako by měl chuť mě právě zabít. „Neseme na tom vinu oba," šeptla jsem. „Ale já tě miluju," šeptl on. „Já...tebe taky, ale... ono to prostě neprojde, neznáme se ani, nikdo nás v tom podporovat nebude, Váďo." Snažila jsem se ty slzy zadržet, ale opravdu to nešlo. Jak jsem se mohla tak rychle zamilovat? Tak rychle někomu opětovat jeho polibky? Neee. Musela jsem ho objat. Dlouho jsem se ho držela... jako plyšového medvídka. Se slzami v očích.
