"Nevíš?" Řekl trochu sklesle. "Já bez tebe nechci být."
"Ty víš, že já bez tebe taky ne, sakra," vzdychla jsem. "Ale nevěřím ti.. tohle není poprvý. Nechci bejt ta druhá."
"Pro mě jsi byla, jsi, a vždy budeš ta první a jediná."
"Sladký kecy si nech, prosím."
"Usmířeni?"
"Fajn."
Ani se neptal, jak je to s naším vztahem. Já to sama nevím, nedokázala bych odpovědět. Teď to spíš vypadá na kamarádství. Zkrátka to posral. Nechce se mi na diskotéku, nechce se mi nikam.
Odešla jsem dolů.
Celý den děsně rychle utekl... v osm jsme se opět všichni sešli v klubovně ale já se stejně na Váďu ani nepodívala. Možná mi za to ani nestál. Bylo mi ho líto. Ale na druhou stranu to, jak se zachoval.. nevím, nedokážu o tom teď přemýšlet, nedokážu ale ani myslet na něco jiného. Holky přišly chvíli po mně. Viděla jsem ten Teresin blažený úsměv. Myslím, že ona ví všechno, co se mezi mnou a Vadimem stalo. Jenže je to vůbec pravda? Já věděla, že Teresa by to udělala už jen proto, aby mě naštvala.
Přemístili jsme se opět do jídelny. Nijak extra jsem oblečená nebyla. Káťa mi půjčila kulmu na vlasy, takže jsem šla za ovečku, na sobě jsem měla šedý cardigan, bílý crop top a šortky s vysokým pasem. (viz. obrázek) Opět jsem si tam jen tak sedla na židli a přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych měla dítě. Musela bych nechat školy, panebože, starat se o malého, uplakaného fakana a ještě horší by bylo to, že Vadim by se na mě úplně vykašlal. Chtělo se mi brečet. Komu by se v mé situaci nechtělo? Ale nechci se litovat. Nemůžu. Z mého přemýšlení mě vyrušila Teresa. Co tu chce ona? Posadila se ke mně. "Noták, zlato." Pohladila mě po rameni a zasmála se. "Nebuď tu tak smutná z toho, že už Vadim není tvůj a že kluka jako on už nikdy nenajdeš." Vstala a odešla. Má to vážně zapotřebí? Ubližuje mi to, protože vím, jak byl Vadim super. Zhruba třičtvrtě hodiny jsem tam jen tak seděla a nikoho si nevšímala. Pak jsem se rozhodla, že půjdu na pokoj. Ale vážně na pokoj, ne ven jako minule. Já už chci domů, panebože. Přemýšlela jsem, jestli není fajn nápad jít jen na chvíli na čerstvý vzduch. Tiše jsem se vytratila druhým východem. Nedošla jsem ke schodům, ale na druhou stranu. Viděla jsem kroužek lidí sedící pod stromem, co hrají nějakou hru. Zřejmě flašku. Chvíli jsem je pozorovala. Seděla mezi nimi i KRIST s TERESOU. Tak i Krist? Bože. A VADIM? Zaostřila jsem a zpozorovala i Vadima. Doufala jsem, že se mi to jen zdá, tak jsem šla blíže. Jelikož tenhle východ byl zadní a úplně k ničemu, byl úplně zarostlý kopřivami, keři a malými stromky. Probelhala jsem se tím vším křovím a klekla si za jeden ze stromků obrostlý vysokou trávou. Skutečně to byl Vadim. Udělalo se mi z něj blbě, zvlášť když jsem zjistila, že tam je jako jediný youtuber. A.. že je do poloviny těla. Když jsem viděla, jak už si svléká tričko a jde směrem ke Krist, rozeběhla jsem se zpátky. Myslím, že mě slyšel, pravděpodobně i viděl. Otočila jsem se, ale nedávala pozor na cestu a zakopla o větší kořen. Spadla jsem. Hrozně to bolelo, pravděpodobně jsem si udělala něco s kolenem, ale když jsem slyšela šustění trávy, rychle jsem vstala a běžela na pokoj. Já ho nenávidím. Možná už bych si mohla zvyknout na to, že je to prostě děvkař.
Nikdo si mě naštěstí nevšiml. Lehla jsem si do postele a chytila si koleno. Měla jsem ho sedřené úplně do krve, sem tam trčela kůže a mě to hrozně pálilo. Nechtěla jsem si ho mýt.
