Ája tu je myšlena jako Fallenka :) Hezké čtení všem
Zničehonic mi přišla nová zpráva na Messenger. Napsal mi Vadim.
Vadim: Mám se na tebe zajít podívat?:3
Usmála jsem se. Alespoň někdo na mě myslí.
Já: Raději mi řekni, jak to dopadlo s tou Teresou, prosím.
Vadim: Jestli tohle udělá ještě jednou, pofrčí domů :)
Já: A ona neřekla tamto?
Vadim: Ája s ní ještě nemluvila.
Já: Uvědomuješ si, že jestli jí to vyslepičí, jsme v pěkný kaši?
Zobrazeno.
Za pět minut kdosi zaklepal na dveře. Neodpovídala jsem, dveře se otevřely. Stál v nich Vadim. „Tak jakpak ti je?" Zrovna jsem ležela. Posadil se ke mně a chytil mě za ruku. „Váďo, kašli na to," schovala jsem tu ruku, „víš, že Teresa má stále ten papírek jako důkaz."
„Tak jí ho prostě vezmeme, a nebude mít důkazy."
„Ty jsi prostě geniální," zasmála jsem se.
„A ty jsi moje dokonalý, malinkatý zlato." zasmál se i on.
Vstali jsme. Zahleděli jsme si do očí. „Máš tak úžasný oči," usmála jsem se. Chytil mě kolem boků a začal mě líbat. Tak nekontrolovaně. Jakmile mi ale začal sahat pod tričko, odtrhla jsem se od něj. „Ne, to... ne. Promiň." Řekla jsem s trochu nervózním výrazem na tváři. „Dobře." Pošeptal. Objala jsem ho. Miluju ho víc než cokoliv na světě. „Jsi úžasnej," řekla jsem. Znovu mě chytil kolem boků a začal mě dlouze líbat. Zbožňuju jeho rty. Jeho ruce od boků sjížděly až k zadku. Nechala jsem ho. Zatím. Takhle jsme tam spolu stáli půl hodiny. Přestala jsem. Začala mě znovu bolet hlava. „Neměl by... jsi už jít?" podívala jsem se na mobil. „Chci být s tebou," usmál se na mě. „Budeme si psát," poslala jsem mu vzdušnou pusu a on pomalu odcházel.
Asi po čtvrt hodině venkovních her mi Vadim znovu napsal.
Vadim: Tak jak je, kočko?
Já: Jde to. Jak se daří vám?
Vadim: Upřímně mě to ani trochu nebaví :D
Já: Jaktoo? :)
Vadim: Přijde mi, že Teresa se ke mně nebezpečně přibližujee je hrozně otravnááá
Já: Sestřel jí!
Vadim: Asi to každou chvíli udělám:D
Hrozně mi chybíš <3
Já: Ty mně taky, zlato. <3
Vadim: Pak se zas nenápadně stavím,ale teď by tam asi za pět minut měl být Ati :/ Zas se těším,až mi dáš pořádnou pusu :3 :P
Já: I já :(
Vadim: Beztak je za půl hodiny, takže tak za čtvrt hoďky přijdeme všichni :)
Už jsem neodepsala. Mobil jsem schovala pod polštář ale nedala si od něj moc pokoj, protože mi za chvíli začal zvonit. Volala mi máma.
„Ahoj, mami."
„Nazdar zlato, tak jaký to tam máte?"
„Je to tu fajn."
„Co se děje?"
„Nic, jen mě trochu bolí hlava, ležím na pokoji protože jsem se bouchla o palandu a tekla mi krev. A bolí mě koleno, a tak."
„Jéžiš, jseš v pohodě?"
„Jo, jsem, jen jak říkám, trochu mě bolí hlava."
„Zavolej mi večer, jsem v práci, zlato. Tak si běž lehnout, papa"
Zavěsila jsem. Neměla jsem moc náladu, tak jsem vytáhla deník a začala si tam čmárat. Dvě osoby, které spolu sedí u západu Slunce. Ach jo. Vadim je tak úžasnej.
Netrvalo dlouho a někdo zaklepal na dveře. Očekávala jsem Atiho. Očekávala jsem správně. „Ahoj," pozdravila jsem ho. I on mě pozdravil. Posadil se na vedlejší postel. „Tak... jak ti je, je ti líp? Nemáš hlad?"
Zasmála jsem se. „Ne, děkuju, je mi dobře. Ne, nemám hlad."
Usmál se na mě. „Ukaž mi tu ránu," vstal a já si vyhrnula vlasy. „Au," řekl když viděl náplast nasáklou krví. „Opravdu nechceš něco k jídlu nebo k pití?" zeptal se znovu.
„Um, možná... bych si mohla dojít pro pití-" ani jsem to nedořekla, Ati mizel ve dveřích se slovy „já ti ho donesu". Za chvíli jsem slyšela křik dětí a došlo mi, že se vrátili. Bylo něco kolem dvanácté hodiny. Do pokoje vešel Ati i Vadim. Ati mi položil sklenici s coca colou na stůl a jednu plnou flašku mi dal vedle postele. „Děkuju moc," usmála jsem se. Vadim jen stál ve dveřích a usmíval se. Ati se měl k odchodu. „Teď si odpočineš, bude polední klid," řekl, „zvládneš dojít na oběd?"
„Jo, snad... jo," nadechla jsem se, „jen se mi moc nechce sedět vedle Teresy," vzdychla jsem. „Musíme od ní nějakým způsobem získat ten papír, Hai," vzdychl se mnou a začali jsme přemýšlet. „Honem, než přijdou-" odsekla jsem. „Mohl bych si s tebou pro dnešek vyměnit místo na obědě, seděla bys vedle Stejka a Vláďi, a já bych Terese ukradl ten lístek zpátky. Tedy doufám, že ho má v kapse, nenapadlo mě, kde jinde by ho mohla mít schovaný."
„A nebude to nápadné?"
„Jako záminku uvedu, že se vedle ní bojíš sedět."
„Tak.. dobře. Díky."
Přišel ke mně, dal mi pusu na čelo a zmizel ve dveřích. Minul holky. Celé vysmáté přišly do pokoje. Raději jsem dělala, že spím. Bylo to pro mě lepší. „Bylo to naprosto skvělý," smála se Nicol. Otevřela jsem oči. „Hailey?" šeptla Krist, „co se stalo?"
Mlčela jsem. Nechtěla jsem o tom mluvit. V mysli jsem se rozplývala nad Váďovým úžasným úsměvem a nad jeho schopností líbat. „Taky by mě to zajímalo-" otočila se Káťa. Káťu? Cože? Ona snad poprvé něco řekla. „Nechce se mi to už znovu říkat..." odpověděla jsem tedy. Za chvíli se ozval silný Stejkův hlas, který svolával lidi na oběd. Všichni nadšeně vyběhli z pokojů, jen já jsem se jen tak tak plazila. V jídelně jsem jen tak postávala u vchodu. „Pojď," zašeptal mi Váďa do ucha a posadil mě k youtuberům, kteří o všem věděli. „Ahoj," pozdravila jsem je takovým... vyplašeným hlasem a sledovala Váďu, který si šel sednout k holkám z pokoje. Chudáček můj... malinkatej? Spíš vysokej. Hodně vysokej.
