Dívka bez smečky- 2season (Twilight saga)

4.Součástí smečky

LIV

S Jaredem jsme hledali stopu těch vlků snad věčnost, ale nic jsme nenašli. ,,Možná vážně jen procházeli a už jsou pryč" řekl nakonec Jared ale já jsem tomu nechtěla věřit. ,,To je blbost, jsou tady....já to cítím" řekla jsem Jaredovy pomocí myšlenek. 

Čas utíkal opravdu rychle a já jsem se měla za necelou hodinu setkat s Paulem. ,,Musím jít" řekla jsem Jaredovy, ten se jen rozesmál a kývl ,,Jen jdi, já to tu ještě rychle proběhnu a taky si půjdu odpočinout". Rozloučili jsem se a každý si běžel svou cestou.

Když jsem doběhla domů rychle jsem se převtělila a vběhla do svého pokoje. Dům byl prázdný což mě nepřekvapovalo. Jacob byl určitě u Cullenů a Billy zase u Charliho. Já teď ke Cullenům chodím co možná nejméně kvůli Emmettovy a Rosalio. Jsem sice přátelé ale nechci se mezi ně nějak plést. 

Dala jsem si rychlou sprchu a poté jsem se začala rozhodovat co na sebe. Bylo to opravdu těžké, neměla jsem moc hezkých věcí, vlastně jen samé staré hadry a to co mi tady zbylo po Jacobových sestrách si Reachel odvezla. Pak jsem si ale vzpomněla na několik šatů které jsem dostala od Alice. Vybrala jsem si tmavě modré šaty na ramínka. Byly obyčejné ale měli své kouzlo. Vlasy jsem si je rozpustila a pořádně pročesala. Pak už jsem si jen nanesla jednoduchý makeup a čekala na Paula. 

Přijel přesně v 6. Lhala bych, kdybych tvrdila že jsem nebyla nervózní. Nechala jsem Paula dojít až k našim dveřím a čekala dokud nezazvoní, aby si nemyslel že jsem ho celou dobu vyhlížela z okna. Došla jsem ke dveřím a pomali je otevřela. V tu chvíli mi připadalo jako bych spatřila boha. Paul tam stál v bílé, trochu pomačkané košili, kterou měl srolovanou u loktů a černým kalhotách. Opravdu vypadal perfektně. Nasadil svůj sladký úsměv. ,,Moc ti to sluší..." řekl a mě to opravdu potěšilo.

  Vyšli  jsme před dům akorát když přijížděl Jacob na své motorce. Jakmile spatřil mě a Paula strnul. Rychle slezl z motorky a vydal se naším směrem. Věděla jsem že tohle není dobrý. ,,Nazdárek...!" řekl ostře. ,,Vy dva máte někam namířeno?". 

V tuhle chvíli mi oba přišli naprosto roztomile. Jacob...jako velký ochranářský brácha a Paul...jako provinilý kluk který se bojí staršího bráchu své holky. ,,Jdeme se jen najíst, Jacobe" řekla jsem.  

Jacob uznale kývl a po chvíli řekl ,,No když je to jen jídlo, tak bych mohl jít s vámi, vlastně mám taky hlad". V tu chvíli jsem věděla že se ho jen tak nezbavíme. Taky jsem cítila Paulův narůstající vztek. Ono vůbec kdykoli, kdy se jednalo o mě se Paul rychle naštval. 

,,Co máš za problém, Jacobe" procedil Paul naštvaně. I Jacob začal být naštvanější ,,Ty jsi můj problém".  Vypadalo to že se tihle dva každou chvílí do sebe pustí a to jsem nemohla dovolit. ,,Pojď Jacobe, promluvme si" chytla jsem ho lehce za paži a táhla ho dál od Paula.

,,Co ti vadí, jdeme jen na večeři?" zeptala jsem se ho lehce, jakmile jsem byly dost daleko. Jacob pořád očima sledoval Paula. ,,Já mám jen o tebe strach, nechci aby ti ublížil...". Mírně jsem se na něj usmála a pohladila ho po rameni abych ho trochu uklidnila ,,On mi ale neublíží". 

,,To jsem dnes viděl! Kdyby nebylo toho cizího vlka už by si tu nemusela být a to jen jeho vinnou! A taky jsem viděl jak ublížil Reachel...je pravda že Reachel nemám zrovna dvakrát v lásce ale je to pořád moje sestra, která se mě a Billymu neozvala od té doby co se rozešla s Paulem". Po tomhle jsem zase strnula já. ,,Jak to myslíš, že se vám neozvala? Vy přece nemůžete za to že se s ní Paul rozešel".

,,To sice ne, ale ona ví kvůli komu se s ní rozešel a taky ví kde ta dotyčná bydlí!" řekl Jacob tvrději než bylo nutné. Teď jsem to chápala. Tak proto je ke mě Billy o něco odtaženější než býval? A teď si uvědomuji že možná proto Jacob tráví tolik dne u Cullenů... Protože kvůli tomu že u nich bydlím s nimi Reachel nemluví. 

,,Promiň, nechtěl jsem to říct tak přehnaně..." řekl Jacob a chystal se mě pohladit po vlasech ale já uhnula. ,,To je dobrý, zajdu teď s Paulem na večeři". Jacob ještě něco namítal ale já ho neposlouchala a šla k Paulovy. Ten se ale taky netvářil zrovna přívětivě. ,,Můžeme jít..." řekla jsem.

Paul ale zavrtěl hlavou ,,Ne, Jacob má pravdu. Mohl bych ti kdykoli ublížit a to bych opravdu nechtěl. Bude lepší když se ode mně budeš držet dál". Nevěřila jsem že zrovna tohle uslyším od Paula. ,,Ne, ty by si mi přece nikdy neublížil" začala jsem protestovat ale Paul se tvářil neústupně. ,,Dnes ráno jsem to málem udělal a už to znovu nechci riskovat" Bez dalších slov nasedl do svého auta a odjel. 

V tu chvíli to tu bylo znovu. Cítila jsem se sama, jako když jsem tehdy zbaběle opouštěla svojí smečku a tehdy, když mi v rukou zemřel Embry. Byla jsem znovu sama. Dívala jsem se na odjíždějící Paulovo auta a poté na Jacoba, který se skloněnou hlavou odcházel do domu. 

Začala jsem ve svých očích cítit horké slzy které chtěli ven. Měla jsem potřebu se proměnit v něco velkého, v něco co nemůže cítit...ve zvíře. Rozeběhla jsem se do lesa a převtělila se ve vlka. Ani nevím jak dlouho jsem běžela, ale skončila jsem u domu Emily a Sama. Byly u nich skoro všichni, tedy vlastně všichni až na mě, Paula a Jacoba. Všichni se smáli a radostně si povídali. Dokonce i Jared byl veselý. Nad jeho usmívající tváří jsem se musela i já usmát.

Patřím sem vůbec? Patřím do této smečky? Možná jsem do ní nikdy nepatřila...Možná jsem měla zemřít se svou první smečkou... Bylo to jasné, nikdy jsem se neměla stát součástí této smečky. Přinesla jsem všem jen bolest a utrpení. Kdybych sem nepřišla Embry by ještě žil, Billy by pořád měl svou Reachel a i Paul by byl beze mně šťastnější.

Bylo rozhodnuto, nepatřila jsem sem.

Rozeběhla jsem na místo, které mi Jacob kdyby ukázal. Bylo tu opravdu nádherně. Pokaždé když jsem sem přišla bylo to jako bych tu stála poprvé. Z útesu jsem viděla i malou rezervaci La Push která byla mým domovem. A vždy bude...ale někdy je lepší svůj domov opustit pro blaho své rodiny. Zavřela jsem své vlčí oči a v tu chvíli myšlenkami opustila smečku. 

Už nikdy neuslyším jejich myšlenky, už nikdy se s nimi nebudu prohánět po lese, už nejsem jejich součástí. Sam to určitě zjistil, cítil že jeden z jeho vlků se vzdal místa v jeho smečce. Nejdříve je to bude mrzet ale po čase zjistí že je to to nejlepší.

Vydala jsem se pryč z rezervace. Šla jsem jen pár minut, když jsem ucítila pach cizího vlka. Okamžitě jsem zpozorněla. Pachů byla čím dál víc a pak najednou všichni vyšli a obklíčili mě. Věděla jsem že je to můj konec, ale nehodlala jsem se jen tak vzdát, skrčila jsem se a připravila se zaútočit na kohokoli kdo se naskytne. 

Ten, kdo si ale stoupl přímo přede mně naprosto odzbrojil. Přede mnou stál můj první alfa Koyukon. Nemohla jsem tomu uvěřit, on byl stále naživu! 

,,Ani nevíš jak dlouho jsem na uhle chvíli čekal Liv" řekl mi svou myšlenkou a já ztuhla ještě víc. Pořád jsem byla součástí jeho smečky.

Omlouvám se že je to o den později :/ Zapomněla jsem na datum :) Jinak jak se vám líbí dnešní kapitola? Jaké jsou vaše názory a posudky?Jsem na ně hodně zvědavá :* Mám vás moc ráda :))