Tam v dáli na lukách pod třešní rozkvetlou
dřímá čarodějka, snad zmožena je únavou.
Teď příběh vám povím, avšak jen tiše,
co o krátké lásce zpívají mi dvě ztracené duše.
Tiše buď a poslouchej.
Tam v dáli na lukách pod třešní rozkvetlou
stál muž v černém, čekal na ženu bíle oděnou.
Přijet měla na vraném koni, už je to dávno,
vzít si ji měl, tak rodiči mu bylo rozkázáno.
Měl povinnost.
Žena však nechtěla dostát otcova slibu,
neznala toho muže, nechtěla udělat chybu.
Šaty jako sníh se třpytí, líce zdobí jemný růž,
když v poledním slunci zjeví se na obzoru už
s náručí plnou květů.
Nedaleko v keřích zlo se ve stínech ukrývá,
splnit úkol touží, času mu už moc nezbývá.
Tiše sahá po zbrani své útlé už,
svým cílem si jist, je jím ten mladý muž
černě oděn na svůj funus.
Zadrnčela tětiva a šíp letí vzduchem,
rychlost nabírá, už je slyšet pouhým uchem.
Střela přesně mířená na srdce jeho
v krvi teď smočená ční z hrudníku mého.
Tolik bolesti.
Rudá a horká teď barví bílý, chladný můj šat,
k zemi padám, může za to ten bezcitný kat.
Z hrudi rychle život můj mi uniká
a najednou zmocňuje se mě ta hrozná panika.
Už není to hra.
Rody své smířit ti dva nutně sňatkem musí,
ta krátká slova oběma v krku váznou - dusí.
Zazní dvakrát ano jejich tiché,
však v křovinách stále je cosi zlé,
znova luk se napíná.
Rukou roztřesenou papír podepisujíc,
tím sňatek jejich jednou provždy stvrzujíc,
navzájem si s láskou do očí hledí,
tak brzy ztrácí ji, a moc dobře to ví.
Nemůže to zastavit.
Ve vzlycích jeho ztrácí se zbraně svist,
splněním úkolu vrah už může si být jist.
Tělo bezvládné padá k zemi tiše,
do měkké trávy dopadá panovník říše.
Vrah na koni ujíždí.
Tam v dáli na lukách pod třešní rozkvetlou
dvě těla leží, s tváří smrtelně vybledlou.
Lásku spolu prožili, však jen na pár chvil,
všichni to věděli, tak kdo by se mstil
lukostřelci prostému?
Nevím už, co dál bylo, ze sna se budím,
nad krutostí osudu hlavou nevěřícně kroutím.
Naposled pohlédnu na ty duše, jsou pár,
lusknu prsty a suchý strom pohltí ohně žár.
Dřevo v ohni praská.
Sleduju se zatajeným dechem svým,
jak z doutnajícího stromu stoupá dým.
Duše milenců již zmizely dávno,
zbylo po nich jen velké dusné prázdno.
Odcházím.
