Na procházku šla, slunce vysoko stálo,
ruinami se procházela, tam dítě si hrálo.
Ruinami města, jež v popelu svém leží,
dalo se zachránit? To všichni ví - stěží.
Smutek to probouzí.
Malé dítě v troskách sedí, není samo,
co dělá tu, zatím není mi známo.
To štěně, co sedí vedle něho,
dívá se na mě, vidí snad cos zlého?
Jsou to duchové pouzí?
Najednou citím kouř štiplavý,
upadám do mdlob, mám sen zajímavý.
O městě a o bezbranném zvířeti,
o ohni a o nevinném dítěti.
O hrůzách.
Budím se na cestě prašné,
citím, že má se stát cos hrůzostrašné.
Kráčím k opevněnému městu,
co neunikne vládcovu trestu,
on udusá ho.
Čím asi provinili se obyvatelé,
že hradby města nebyly celé?
Díry v nich jsou, snad z boje krutého,
útočili na ně vojáci vládce mocného.
V říši malé.
Už slyším dusot vojska královského,
vidím odlesk štítu jejich stříbrného.
Město obranu má jen chabou,
královští už velké hroby jim hrabou,
tak nedbale.
Šípy hořící vypouštějí královi muži,
je jich mnoho a ještě více městu dluží.
Mezitím město uvnitř zachvacuje panika,
bojovat se neodváží s nepřáteli tolika.
Je jich mnoho.
Jeden z šípů hořících do sena dopadá,
všímá si ho jen dívka - krásná a mladá.
Kupka zlatavá doutná, pak hoří,
na jednom z těch městských nádvoří.
Kdo další všimne si toho?
Hned domy jsou olizovány plameny
a další vojskem bourány a ničeny.
Nikdo z těch měšťanů za hradby neuteče,
popraveni jsou všichni včetně donašeče,
tak zlého!
Jen malé dítě se krčí mezi kameny,
jichž si nikdo nevšímal - do boje nevtaženy.
V náruči k sobě vyplašeně
tiskne to malé zlaté štěně,
miláčka svého.
Plameny se k nim však blíží,
to dítě však vůbec nic netíží.
Hru s malým psem započalo,
horkých plamenů si nevšímalo.
Ač horko bylo blíž.
Nemusím již dopovídat,
jak plameny je začaly olizovat.
Ozval se jen křik a pláč,
též psovo vytí. Ptám se: Nač?
Nač, mocná sílo?
Všichni z lidu města toho
popraveni byli do jednoho.
Nikdo neslyší ten nářek dětský,
vojáci za branou tváři se krutě - světsky.
Možná o něm neví.
Plameny hasnou v tom hrobovém tichu,
jejich přítomnost znám jen po čichu.
Dým stoupá, zapáchá smrtí,
jen nadechni se, plíce ti drtí.
Tak se ti projeví...
Proč nikdo nezachránil tu malou dívku?
Ptám se sebe. Jakou má asi přezdívku
ten duch dítěte, co v městě ohořelém straší
a návštěvníky jeho zkušeně tak plaší?
Co je zač?
Jsem zpět v ruinách toho místa,
najednou věcmi jsem si jistá.
Znám jméno toho dítěte malého...
Je jím Smrt. Tak co je na tom klidného?
Klid citím, tak plač!
Bojím se, už na útěk se dávám,
boj se smrtí stále nevzdávám.
Vrčení psa slyším ze všech stran.
Strach mě opouští. Staň se co staň.
Je to osud.
Utíkám však dál z místa toho,
slyším dětského smíchu mnoho.
Už vím, co štěně vidělo,
kořist svou ve mně zahlédlo.
Není žádné pokud...
Zakopávám a k zemi upadám,
kámen ostrý zahlédnu, na něj dopadám.
Necítím nic, jen jemný tlak,
z těla svého odcházím, už je to tak,
kosu její vidím.
Dál příběh poslouchat odmítám,
o tom, co bylo dál, nepřemítám.
Sleduju duši té čarodějky v odchodu,
ve světle mizí. Jakého je ta zář původu?
Netuším.
