Koráby samoty houpou se v tichém větru,
na vlnách podivna unikají všednímu světu.
V nekonečném moři tužeb uvízly znova
doufajíc v nalezení klidné náruče - ostrova.
V jediném kruhu bludném věky se otáčí,
ke vzdáleným břehům neznají cestu přídě dračí.
Neví, jaký směr zvolit mají - kterým se dát?
K zapomenuté pevnině vítr snaží se je hnát.
Plují proti němu do známých vod jistoty,
bouří všech zrádných emocí, myšlenek i nicoty.
Do temných hlubin mysli brzy se potápí,
otázkou směru svého života navždy se trápí.
