Vzpomínky

Prolog

Jmenuji se Emma Black, teď už vlastně Cullen a budu vám vyprávět příběh o mém dlouhém životě plného bolesti, smutku, lásky a přátelství.

Začalo to dne kdy se má a bratrova dávná kamarádka Isabella Swanová odstěhovala za svým  otce z Phoenixu právě do Forks...

"Emmo, vstávej!" hodí a mě Jacob, můj bratr, polštář a já na něj zavrčím. "Brácha neštvi mě!" zasyčím na něj a potom jenom vnímám tupý pád z postele na zem jak mě zchodil. "Ty jsi...!" začnu na něj křičet ale potom si to rozmyslím a zmlknu. Nemá cenu se s ním hádat, bude to dělat zas a znova, zas a znova a pořád dokola.

"No tak, oblíkat, přijede Bella!" vykřikne a odběhne. Chvíli vstřebávám jeho větu než mi dojde že myslí naši dávnou kamarádku. Vyskočím na nohy, hodím na sebe rifle, tričko a kabát a vyskočím z okna na strom a ze stromu dolů kde už na mě čekal Jacob. "Charlie od nás koupil ten starý náklaďáček." řekne při cestě a já opravdu vidím Billyho, našeho tátu jak čeká na tom jeho vozíčku u náklaďáčku.

"Tak jedeme, Bella už je tu." usmál se táta. "Sedím vzadu." zašklebím se a vyskočím do auta, ale do otevřeného prostoru a Jacob s tátou nastoupí dovnitř. Já mám u sebe tátovo vozíček. Jacobm dupne na plyn a mi se rozjedeme k Belle a Charlimu domů. Pár očí se za mnou otočilo, ale už to pro ně nebylo tak neobvyklé jako když jsme byli malí.

Za chvíli zastavujeme před domem ve kterém Bella s Charliem bydlí a já i s vozíčkem vyskočím a otevřu dveře tátovi kterého na vozíček společně posadíme. To už vyšel Charlie s Bellou a míří k nám. "Ahoj Emmo." obejme mě Charlie a potom se jde přivítat s Jacobem a tátou. "Bello." skočím mě o hlavu vyšší kamarádce kolem krku a pověsím se na ní. "Ahoj Emmi." otočila se se mnou ve vzduchu a potom se přivítá s Jacobem a tátou.

Potom když se Bella dozví že auto je její, spolu s Jacobem bez jediného pohledu na mě odjedou a Charlie s tátou se odeberou dovnitř. A já najednou osaměla.

A osamělá jsem byla i další dny kdy jsem chodila do školy v Rezervaci. Jacob mi nevěnoval pozornost a pořád byl myšlenkami někde jinde. Štve mě to. Jindy jsme jeden bez druhého neudělali krok a teď... naprosto mě ignoruje. Už mě to začíná štvát.

Jednou v noci se probudím a na hodinách vidím 00:01. Slyším jak se někdo plíží chodbou a když otevřu dveře abych zjistila kdo, uvidím Jacoba. "Jacobe!" zasyčím když jde dál a on se lekne. "Emmo, máš spát." přijde ke mě. "To ty taky. Kam si myslíš že teď jdeš?" zavrčím na ně. "Pryč." ušklíbne se a já mu dám pohlavek.

"Tohle na mě nezkoušej! Ignoruješ mě, nebereš mě na vědomí, hlavou létáš v oblacích a v prospěchu jsi se zhoršil jako nikdy před tím." zvyšuju už hlas. "No tak, nemůžeš mi stát pořád za zadkem. Nikdo není zvědaví na mou malou sestru!" oplatí mi to a odejde pryč.

Rozhodnu se skončit to. Musím to skončit! Hned ráno si ho odchytím, to je alespoň trochu při vědomí, a domluvím si s ním schůzku, slíbím si a jdu si zpátky lehnout do postele a předem vím že jenom tak neusnu, na to se znám moc dobře. A nemýlila jsem se! Usnula jsem až po dvou hodinách a jako bych nespala ani sekundu a už mě táta budil.

"Už jdu." zavrčím a jdu ještě v pyžamu a županu do jídelny kde se posadím naproti bratrovi a když táta odjede, začnu: "Jacu, mám tě ráda ale ignoruješ mě a já bych tě prosila jestli bys dnes o půlnoci nemohl přijít na naší louku." vybalím na něj a sleduju ho. "Jasně, prcku." prskne a mě se zmocní vztek o kterém jsem ani nevěděla že může být a polil mě pot. "Já jdu." zavrčím a rozběhnu se do mého pokoje.

Nevím co to se mnou je ale není mi dobře. Proto se převleču a vyskočím oknem ven, kde byl Sam s ostatními. Ztěžka jsem dýchala a motala se mi hlava. Sama si toho všiml a šel ke mně. "Emmi, pojď na chvíli se mnou." řekne a já ho následuji dál do lesa. "Víš, měl bych ti říct že jsme měniči." řekne. "Měni... co?" zaseknu se. "Měniči. Něco jako vlkodlaci. Měníme se na obrovské vlky ale tobě jsme o tom nechtěli říkat jelikož dívky měniči nejsou, ale jak to vypadá, ty budeš jednou z nás." řekne a já zůstanu jenom němě zírat. "A jak poznám že jsem měnič." zeptám se a sleduju jak se mi podíval na rameno a potom se usmál.

"Podle tohohle toho." ukáže mi na rameno a já tam vidím lehký nádech nějakého ornamentu. "Ou." to je jediné na co se zmohnu. "Dávej na sebe pozor. Proměna je bolestivá." obejme mě a potom odběhne pryč.

Po zbytek dne jsem venku. Běhám, skáču, tančím, pozpěvuji si nebo jenom tak odpočívám. Potom se začne stmívat a já bloumám lesem a rozhoduji se zda jít domů nebo rovnou na naši louku. Proč jít domů když můžu být venku bez přestávky doma klidně týden? To radši jdu rovnou na louku, řeknu si a rozběhnu se na louku.

Cítím jako by každá má noha vážila nejméně tunu ale rozhodnu se to ignorovat. Sednu si do prostřet louky a čekám.  Devět, deset, jedenáct, dvanáct hodin a on stále nikde.

Když se t najednou stane...

Mé tělo jako by sevřel kovový kruh a začal mě drtit. Bolest byla neústupná a já s sebou praštila na zem a zmítala jsem se bolest. Měsíc svítil a osvětloval mou tvář, mokrou od slz a zkroucenou bolestí. Slzy se mi dál řinuli a v tuto chvíli někdo zakryl svit měsíce...

PÍŠU NA RYCHLO A TAK DOUFÁM ŽE TO NĚKOHO UCHVÁTÍ :D JE TO NĚCO JAKO CO SE STALO PŘE OKAMŽIKEM NA LOUCE JELIKOŽ PRÁVĚ TEN ZLOMOVÝ BOD JE TEN S LOUKOU ;) KAŽDÝ HLAS, SLEDOVANOST NEBO KOMENT POTĚŠÍ :)