Vzpomínky

Kapitola 2.

"Nepamatuješ? Jsi si jistá?" zeptá se Carlisle a já přikývnu "Vážně! Pamatuji si jenom tmu. Jako by mi někdo vymazal paměť, nemůžu za to..." začnu zvyšovat hlas ale Rose mě obejme kolem ramen. "Uklidni se. Jestli nic nenamítáš, můžeš tu u nás zůstat a potom až si vzpomeneš tak zase odejít k tvé rodině." řekne a usměje se. "Ale vy jste upíři a já měnič. Co pak vám to nevadí?" zeptám se všech. "Neblbni, bude sranda." řekne Emmett a já se zašklebím.

"V tom má Emm pravdu. Bude sranda a dejme tomu že ty nejsi jako ostatní měniči." usměje se Esme. "Ano, ale tvá rodina je někde tady. Měli bychom se odstěhovat někam pryč, daleko." řekne Carlisle a smutně se na mě pousměje. "Kam? Jak daleko? To nemůžu!" ozve se Edward. "Proč ne Edwarde? Vadí ti že s námi bude... Jak se vlastně jmenuješ?" zeptá se Jasper a potom se otočí na mě. "Jejda, omlouvám se že jsem se ještě nepředstavila. Jsem Emma." zrudnu a Emmetta zase chytá záchvat smíchu.

"V pořádku, máš hezké jméno. Vadí ti že s námi bude Emma která je měnič?" dokončí to Jasper a Edward zakroutí hlavou. "Ne, je tu Bella." zašeptal a mě jako by někdo praštil. Najednou mi to jméno bylo tak povědomé! "Znáš jí?" zeptá se překvapeně Edward. "Nevím." pokrčím rameny. "Kolik ti je?" zeptá se Emmett. "14." odpovím. "Všimla sis Rose že je o hlavu menší než ty?" rozesmál se znovu a mě pohltil až moc povědomý vztek.

"Emmette, nech toho." zavrčí Jasper a sedne si vedle mě a začne mě hladit po zádech aby mě uklidnil. "Jaspere, jenom se bojíš že ti ublíží." směje se Emmett dál a já se rozhlédnu po místnosti. "Musím na vzduch." zašeptám chraplavě a vyběhnu ze dveří dříve než stihl kdokoli něco udělat. Při běhu jsem udělala hvězdu, potom přemet a vyskočila jsem do korun jednoho z mnoha a  mnoha jehličnatých stromů.

Tam se posadím, obejmu si kolena pažemi a klepu se návalem vzteku. Celá rodina vyšla ven a jediný Emmett se netvářil vyděšeně nýbrž pobaveně. Zavrčím na něj a to ho zastaví. Potom si vzpomenu jak sem byla v lese a dívala se na rameno. Pohlédnu tak ale mám tam mikinu a tak si jí sundám a pohlédnu na podivné tetování.

Pohlédnu na ně a potom zase na to tetování. "Za to abych se styděla." vložím hlavu do dlaní a prohrábnu si hlasy. Někdo ke mě vyskočil. Carlisle. Obejme mě kolem ramen a ostatní odešli. "Neboj se. Budeme říkat že to není trvalé, že si jenom experimentovala. Navíc to nevypadá vůbec špatně." usmál se. "Bojím se." špitnu. "Čeho?" zeptal se ale já neodpověděla. "Emmo, teď jsme tvoje rodina, můžeš nám říct cokoli." pohladil mě po vlasech a usmál se. "Bojím se že se naštvu a ublížím vám. Nebo někomu blízkému." vzlyknu a on si mě k sobě přivine. Vděčně se o něj opřu a nevnímám že se tisknu k upírovi. Tisknu se k tátovi.

"Neboj se. O to se postaráme a o Emmetta taky. Zítra se odstěhujeme." zašeptal mi do vlasů a já přikývla. Cítila jsem se v bezpečí. Ještě chvíli jsme takhle seděli než si mě vzal do náruče a nečekaně seskočil dolů. Potom mě zase položil a já si až teď všimla jak jsem o proti němu maličká. Jsem o hlavu a půl menší! Usmál se tomu jak jsem malá a šel dovnitř. Rychle jsem ho následovala a chtěla jsem jít... kam jsem to vlastně chtěla jít?

Esme si všimne mé strnulosti a dojde ke mě. "Zlatíčko, dneska budeš spát v pokoji pro hosty a zítra se stěhujeme do nového. Tam dostaneš vlastní pokoj, co ty na to?" usmála se a já vděčně přikývla. "Dobře. Tak pojď, dám ti nějaké pyžamo a ukážu ti kde budeš spát jde po schodech nahure kde zmizí v její a Carlisleově ložnici a přinese mi kraťasy a tričko na spaní. Potom mi dá i tašku a na můj zvědavý pohled řekne: "Věci na zítřek, Alice tě nenechá běhat dva dny v tom samé." mrkne na mě a dojde k druhému pokoji. "Tady budeš spát." usmála se a odešlas větou Dobrou noc.

Otevřu dveře a pohlédnu dovnitř. Je to tam krásné, prosklené a prostorné. Položím tašku vedle postele s nebesy a vezmu si pyžamo do koupelny kde se osprchuji a obleču se do pyžama. Skočím do postele a zachumlám se do jemné látky.