Vzpomínky

Kapitola 4.

Když sem zastavili, já se rozhlédla a pohled na domeček mi donutil otevřít pusu. Nic krásnějšího jsem snad nikdy neviděla. Vystoupila jsem z auta a podívala jsem se na ostatní. "Emmett s Rose jsou vybírat nábytek a já s Alicí jdeme vyklízet oblečení." řekne Jasper když jsem nikde neviděla Rose a Emmetta. "Ok, já si jdu vyházet ostatní věci." řeknu, vezmu si tašky a jdu za Alicí která měla hromadu tašek dovnitř.

Když se ocitnu u mě v pokoji nemůžu uvěřit svým očím, je to tu prostě překrásné. Alice s Jasperem si to ale mířili rovnou někam do dalších dveří a já si domyslela že to budou dveře do šatny. Položím tašky. Začnu si řadit knihy do poliček, dávat si peřinu, prostěradlo, polštář i polštářky na postel, věšet obrázky a nakonec dát si hygienu do koupelny. Slyším zastavovat auto a tak seběhnu schody a sleduju Rose která nesla křeslo do mého pokoje a když šla kolem mě tak na mě mrkla a usmála se. Emmett donosil další věci a to sbíhala Alice v závěsu s Jasperem schody přímo ke mě.

Zavázala mi oči, Jasper mě vzal do náruče a vedl mě znovu do pokoje. Položí mě na zem a rozvážou mi oči. Naskytl se mi pohled na šatnu jednou tak velkou jako můj pokoj plnou oblečení. "Bože Alice! Neříkám že to není krásné ale tolik oblečení nikdy nevyužiju." řeknu. "Ale využiješ, uvidíš." omrkla na mě Alice a ostatní odešli.

Sednu si do křesla a podívám se z okna. Nakonec to nevydržím a vezmu si knížku jménem Les rukou a zubů. Byla vážně zajímavá a za chvíli jsem Nevnímala okolí. Když jsem byla na stránce 186 slyšela jsem zaklepání. "Dále!" položím knížku a podívám se kdo to je. Carlislee a Esme. Tyhle dva jsem měla opravdu hodně ráda. Někdy jsem měla nutkání je nazvat mami nebo tati.

Sedli si do křesla naproti mě a usmáli se. "Zlatíčko, jsi tu strašně dlouho, už se stmívá  nemáš hlad?" zeptá se Esme a já překvapeně pohlédnu z okna a opravdu. Venku už je opravdová tma. "Páni. Děkuji ale nemám." zakroutím hlavou. "Emmo, vážně ti nic není Nevypadáš dobře." řekne Carlisle a sedne si přede mě a vezme mou obvázanou ruku do té jeho. "Bolí tě?" zeptá se a já po chvíli přikývnu. "Pojď." pousměje se a já se zvednu. Jdu do jeho pracovny a Esme jde s námi.

Posadím se na lůžko jako v nemocnici a Carlisle mi začne sundávat obvaz a prohlížet si zápěstí. "Máš tak modřinu. Pěkně sis nabila." usmál se a šel k stolu od kuť vzal mastičku a další obvaz a začne mě znovu ošetřovat. A já si mezitím uvědomím jaké břemeno pro ně musím být. Aniž bych si to uvědomila steče mi jedna, druhá a třetí slza. "Emmo, co pak je?" zeptá se Carlisle a sedne si vedle mě z pravé strany a Esme z levé.

"Já jenom že jsem pro vás strašné břemeno." rozbrečela jsem se a cítila jsem jak mě objali. Nechala jsem se jimi uklidnit a pomalu usínala. "Chudák dítě." slyšela jsem šeptat Esme. "Mám strach že se o ní dozví Volturiovi. Je to část rodiny. Je to ještě dítě, naše dcera. Nedovolím aby jí ublížili." odpověděl Carlisle a mě zahřálo u srdce. To bylo to poslední co jsem ale slyšela a cítila. Potom jsem se ponořila do neklidného spánku.