Vzpomínky

Kapitola 7.

Už sem pomalu usínala když mě před pádem do říše snů zachránil ne moc přívětivě Emmett který mě popadl a šel se mnou dolů. "Emmette, co to krucinál vyvádíš?" zavrčím na něj. "Uklidni se ségra, nemusíš hned kousat, pamatuj si že pes který štěká nekou..." umlčela ho až Rose která mu dala pohlavek a něco mu velmi tiše řekla. Posadil mě na gauč a já se podívala na ostatní. "Vypadáš strašně." podotkla Alice ale já jenom zakroutila hlavou. "Alice." zašeptal Jasper a zakroutil jemně hlavou. "Přišel nám dopis." začne Carlisle a já pozvednu obočí. "Od Volturryovích." upřesní Esme a mě vyschne v krku. "Tu máš." podal mi Carlisle dopis a já si sama pro sebe začala číst.

Carlisle,

dozvěděl jsem se že máš ve své rodině dalšího, velmi mladého, člena, spíše členku, měniče. I když to není upír a o naší existenci by věděla tak jako tak, jsme nuceni ti oznámit že do týdne musíte přiletět do Volterry.

Aro Volturry

Byl to stručný ale velmi jasný dopis po kterém jsem měla žaludek jako na vodě a lépe mi rozhodně nebylo, bylo mi naopak hůř. Párkrát se zhluboka nadechnu než se ale stane něco co se mi ještě nikdy nestalo.

Únava mě přemohla a já se v bezvědomí sesypala Jasperovi který si sedl vedle mě do náruče a ten mě pohotově zachytil.

Stála jsem uprostřed mýtiny a přede mnou je hořící hromada. Udělala jsem krok, druhý a třetí a podívala jsem se pod mé nohy. Přívěšek který pode mnou ležel jsem poznala okamžitě. Nosila ho Rose a byl to erb rodu Cullenů. Podívám se kolem sebe a zaseknu se pohledem na třech upírech které jsem viděla na obrazu u Carlislea v pracovně. Aro, Marcus a Caius Volturry. Nedívali se na mě ale když na mě pohlédly, jejich oči se jim zbarvili do černa...

S přerývavým dechem otevřu oči a podívám se na ostatní. Carlisle mi držel mokrý ručník na čele a všichni, i Emmett, se tvářili ustaraně. "Co se stalo?" zašeptám chraplavě. "Byla jsi příliš unavená a vyděšená." řekne Jasper který to cítil. "A tvé tělo to nesneslo a zkolabovala jsi." řekne nakonec Carlisle. "Musíme letět do Volterry." hlesnu. "Máš strach?" zeptá se Alice a já přikývnu.

"Nedovolím aby ti kdokoli z nich ublížil." Pohladil mě Carlisle po vlasech a přitáhl si mě do náruče, za což jsem mu byla vděčná.

"Kdy tam chcete letět?" zeptala se Rose po pěti minutách. "Hned." zašeptala Alice s prázdným pohledem a já poznala že měla vizi. "To abychom začali balit." zavrčel Emmett a i s Rose a Jasperem zmizeli. "Aro je netrpělivý." vysvětlila svou vizi Alice a odběhla za nimi. "Chceš pomoc?" optala se mě Esme ale já zakroutila hlavou. "Ne. Zabalím si věci na tři dny." pousměju se a vrávoravě se vydám do mého pokoje.

"Já tam nechci." zašeptám a pozdě mi dojde že to všichni slyší. Už je ale pozdě a tak s začnu házet potřebné věci do malého kufru který jsem našla v šatně a potom se převleču do džínů, košile, džínové bundy a tenisek. Doplním to svěží šálou a jdu i s kufrem dolů.

Nebylo pro mě překvapení že už tam všichni ostatní byli a čekalo se opět jenom na mě. "Jedu s Carlisleem a Esme!" oznámím a jdu rovnou ke dveřím. Ano, neměla jsem chuť se s nikým bavit. Najednou mě všechno unavovalo.

Otevřu kufr auta, dám si tam zavazadlo a sednu si dovnitř. Už jenom v nímám otvírání a zavírání dveří a nakonec dupnutí na plyn.

"Zlatíčko, jsi v pořádku. Teď už musím dát Alici za pravdu že vypadáš příšerně." podívala se na mě opatrně Esme a já se pousmála. "Jsem jenom unavená." zašeptám a podívám se do zrcátka kde jsem se setkala s pohledem Carlislea. "Zlatíčko, Esme má pravdu. Musíš se vyspat nebo nám jednou zkolabuješ ale nikdo tě z toho nedostane." řekne a pousměje se.

Jenom zvažuju situace a nakonec povolím. "Dobře, ale nechci abych zaspala letadlo." řeknu. "O to se neboj, přeneseme tě tam jestli chceš." kývl a já se pousmála.

Opřela jsem si hlavu o sklo a nechala jsem se unášet krajinou kolem mě. Ta mě ale uspí.

Skláním se nad postýlkou spícího dítěte. Holčička. Podvědomě jsem cítila že se jmenuje Elizabeth. Měla dlouhé bronzové vlásky a zelené oči. Vezmu si jí do náruče a začnu si s ní hrát. Ticho luxusního domu naplňuje náš smích, naše radost. Najednou jsem ale koutkem oka zahlédla stín, ale když tam pohlédnu, nikde nikdo. Vezmu si malou Elizabeth do náruče a jdu s ním pryč. Za mnou práskne otevřené okno a když se otočím tím směrem, prásknou i dveře. Jsem vyděšená, ale Elizabeth zůstává v klidu. Někdo mě strčí a má malá princezna mi vyklouzne z náruče. Vyděšeně vykřiknu a až jenom vidím jak se neznámí upír zakousne do krčku mého děťátka a domem se rozlehne dětský pláč který pomalu utichal...

Probudím se. Jsem celá udýchaná ale něco je jinak. Já jsem jinde, v letadle a sedím mezi Esme a Carlisleem. Narovnám se a podívám se kolem. Museli jsme být v nějaké V.I.P. kabině jelikož jsme tu byli sami. "Jak jsi se vyspala?" zeptal se Jasper. "Jsem odpočinutá ale vystrašená." odpovím a po době se opravdu cítím odpočatě.

"To je dobře. Za chvíli budeme vystupovat." zakřenil se Emmett. "To jsem spala tak dlouho?" zeptám se překvapeně a přes Esme pohlédnu z okýnka. "Ano." odpoví ose a pousměje se nad mým překvapeným pohledem. "Tak dobře." opřu se do sedačky a začnu bloumat v myšlenkách. Až najednou ucítím jak přistáváme.

"Jdeme." řekne Jasper, vezme mi kufr a jde z letadla. Všichni ho beze slova následujeme. Teď jsem vážně šťastná že jsem vydržela noční můru a vyspala se.

Okamžitě jak jsme vystoupili, naskytl se mi pohled na krásné město zvané Volterra.