Vzpomínky

Kapitola 6.

"Ségra já to tak nemyslel." uslyším za sebou za chvíli Emmetta. "To povídej netopýrům." zavrčím a on si ode mě poposedne. "Hele proč mě pořád urážíš? Ty to možná vnímáš jako náramnou srandu ale já ne." otočím se na něj a on se zamračí. "Porcelánová panenka je přezdívka." zašeptá opravdu tiše ale já ho opravdu dobře slyším a tentokrát ten nával vzteku nevydržím a proměním se. Emmett včas uskočí a já se stáhnu do stínů.

Všichni jsou najednou před domem a dívají se na mě. Mám chuť otočit se na místě a utéct někam hodně daleko, ale nemůžu. Jsou má rodina! Carlisle si mě chvíli prohlížel než pohledem zavadil o mou packu. Také jsem se tam podívala a viděla podivné ornamenty. Nechala jsem to být a šla ještě kus dál. To ho probralo z zamyšlení a pomalu šel ke mě.

"Emmo, neboj se." usmál se na mě a já se rozhlédla kolem. "Pojď." šeptá dál a já si všimla jak se vedle něho pomalu objevila Esme která měla v ruce připravený jeden z mých županů. Co dělat?, uvažuju ale nakonec se proměním zpět a padnu na kolena. Esme mi pomůže dostat se do županu a poté ho i zavázat a Carlisle si mě asi po sté vezme do náruče a jde se mnou do jeho pracovny kde mě posadí na lehátko a začne si mě prohlížet.

"Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně a já chvíli mlčela než jsem záporně zakroutila hlavou. "Jsem unavená." zašeptám nakonec. "Tak spi, nikdo tě nebude rušit." usmál se a chystal se mě přikrýt ale já deku odmítla. "Ne!" řeknu a on se na mě překvapeně podívá. "Noční můry. Kdykoli usnu tak se mi objeví a jsou čím dá tím horší." řeknu a podívám se na něj. "Jsem přítěž." vzlyknu a on mě objal a zasmál se. "Emmo, jsi ještě dítě. Je ti 14 neblbni. Tímhle si prošel každý. A ty to máš ještě těžší jelikož jsi měnič." řekl a pohladil mě po zádech.

Když si tak prohlížím obrazy, zahledím se na jeden na kterém jsem poznala Carlislea. "To jsou Volturiovi. V našem světě něco jako královská rodina." vysvětlí když se podívá směrem kterým jsem se dívala. "Jsi tam i ty." zašeptám a on přikývne. "Je to už hodně dávno. Jsme po nich nejpočetnější klan a každého nového člena chtějí znát osob..." zasekl se. "Musím se jim osobně představit?" polknu. "Ano. Ale není to jisté." řekne. "Proč to není jisté?" zeptám se ho. "Jsi měnič. Nejsi člověk ani upír." usmál se a já přikývla a zívla si.

"Měla by jsi jít do postele." řekne a já zakroutila hlavou. "Neboj se. Esme a já budeme s tebou v pokoji jestli chceš." vyprovodí mě ze dveří. "To je v pořádku. Dobrou noc." usměju se na něj a když zavře dveře tichounce dodám: "Tati." všichni to slyšeli a já se proto radši vběhla do pokoje kde jsem se oblékla do pyžama a sedla si do křesla. Vzala jsem si knížku a začala si číst.