Vzpomínky

Kapitola 1.

"Rose nemůžeme jí tu jenom tak nechat." "Ale můžeme. Vždyť je to jedna z těch psisek." "Ale prosím tě! Svíjí se tu bolestí a ty nad tím jenom tak mávneš rukou?!" "Promění se nám doma!" slyším mezitím co mě někdo objímá aby mi zabránil tomu abych si ublížila mým mlácením kolem sebe. Mluví dvě ženy, spíše dívky. "Nechte toho! Souhlasím s oběma! Vezmeme jí před náš dům kde se o ní postaráme do přeměny. Potom se uvidí." řekne ten kdo mě držel. I přes neústupnou bolest pootevřu víčka a pohlédnu do obličeje muže. Ml krátké blond vlasy které mu padali do obličeje a jeho karamelové oči si mě prohlíželi. Vedle něj stála žena s medovými vlasy které se jí obtáčeli do větších prstenců a měla stejně karamelové oči jako muž.

Oběma z nich čišel strach, starost a odhodlanost udělat... udělat co? Když jsem se jim dívala do očí jako by bolest ustupovala ale potom se vrátí a já se prohnu v pase. "Necháme si jí do přeměny u sebe a potom jí necháme volné rozhodnutí." řekne muž který mě držel a zvedne se i se mnou v náruči. "Nelíbí se mi jak dlouho její přeměna trvá. I když je pravda že jí je 14, myslím, takže to hodně ovlivňuje." řekne bronzový muž. "To je mi jedno ale cítí se strašně." řekne napjatě muž s blonďatou hřívou vlasů.

Muž který mě držel se někam příšerně rychle rozeběhne a ostatní za nim a za mnou svým způsobem. Za chvíli jsme dorazili před obrovský, ale opravdu nádherný dům. Ten muž mě položil na schody ale stále mě bezpečně držel.

Najednou jako by mi tělo prasklo a já se snažila vyskočit. Ten muž mi uhnul a šel o krok dál k ostatním a dívali se na mě. Byla jsem dezorientovaná, motala se mi hlava a nevěděla jsem jak přinutit své nové tělo vstát. Jenom jsem se dívala do země a po chvíli slyšela kroky. Zvednu hlavu a vidím toho muže jak ke mě jde ke mně. Pomalu ale odhodlaně. "Uklidni se." usměje se na mě když vstanu a přihrbím se. Opravdu se uklidním a podívám se kolem sebe pořádně. Jak z tohohle těla pryč?, říkám si a ten bronzový muž. "Zkus myslet na to že chceš být zase člověk. Soustřeď se na to." usměje se a já přikývnu.

Po chvíli cítím jak se mi šlachy zkracují a já sedím na zemi, ale bez oblečení. Zrudnu jak pivoňka a ten mohutný muž se začne smát a válet se po zemi. Přiskočí ke mě ta žena která byla vedle toho muže a usměje se na mě. "Neboj se, vez mu tě k sobě do pokoje a dám ti nějaké oblečení, ano?" zeptá se a když přikývnu, vezme si mě do náruče jako bych vůbec nic nevážila a jde se mnou dovnitř.

Dům byl vevnitř ještě krásnější než z venčí. Ta žena mě donesla do jednoho z horních pokojů a položila mě na postel. Potom zmizela za jinými dveřmi, zřejmě dveřmi od šatny. Potom se objevila a dala mi boty, legíny, tílko a mikinu s kapucí. Samozřejmě i spodní prádlo. "Počkám na tebe za dveřmi." usměje se a odejde. Na nic nečekám a obleču se do oblečení a vyjdu.

Opravdu tam čekala. "Ještě jsem se nepředstavila. Jsem Esme a dole na tebe čeká zbytek rodiny." usmála se znovu, vzala mě za ruku a vedla ě dolů. Opravdu tam čekali a jako první se ke mě vydal muž který mě držel a ten mě otcovsky objal. "Já jsem Carlisle a tohle jsou naše děti Alice, Rose, Emmett, Edward a Jasper." usměje se také a ukáže na zbytek rodiny.

Alice ke mě přitančila a objala mě. To udělali i ostatní až na Rose a Emmetta který toho nebyl schopný jelikož se při pohledu na mě opět začne smát a válet se po zemi. Při té vzpomínce zrudnu a podívám se na Esme a Carlislea. "Nevšímej si ho." ozve se poprvé za tu dobu Rose a dá Emmettovi pohlavek.

"Posaď se." usměje se Jasper a já se posadím na gauč a ostatní se usadí také. Víš, jsme upíři." začne Carlisle a já přikývnu. "Živíte se asi zvířaty že? Lidi nemizí." prohodím a oni s úsměvem přikývnou. "A chceme se tě zeptat zda si přeješ odejít zpět k tvé rodině." pokrčuje a já si to uvědomím. Jaká je má rodina? Mám sourozence? Rodiče? Kdo vlastně jsem?

"Víte, j-já si n-nepamatuji kdo je má rodina." šeptnu a sleduji jejich ne málo šokované pohledy...