Poté, co včera večer Josh s unavenou Lori odešli, lehla jsem si s Justinem na pohovku a podívala se na něj. Chvíli jsme leželi v tichu a užívali si přítomnosti toho druhého, potom ovšem potichu promluvil.
,,Volala mi máma," řekl tlumeně. Podívala jsem se na něj a stiskla mu ruku dávajíc najevo, že jsem s ním. ,,chtěj ho odpojit od přístrojů. Chtějí odpojit Olivera. Vzdávají to s ním Sam." hlas se mu zlomil a z očí mu vytryskly slzy. Bylo to poprvé co jsem ho viděla brečet.
,,Justine.." zašeptala jsem. ,,Proč?"
Smrkl. ,,Nevím. Prý za něj přístroje životní funkce vykonávají už dlouho.. nechtějí ho dál trápit."
Píchlo mě při srdci, když jsem ho viděla takhle zničeného. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a tiskla se k němu co nejvíc to šlo. Chtěla jsem, aby cítil všechnu tu lásku, kterou k němu přechovávám. Každý jeden cit a touhu.
,,Vím, že ty to s ním nevzdáš," podívala jsem se do jeho rudých očí. ,,je to přece tvůj mladší bráška." povzbudivě jsem se usmála. Znova smrkl a pomalu přikývl. Opatrně jsem se nahnula a přitiskla své rty k jeho.
Po pár vteřinách jsem se odtáhla a zadívala se do jeho očí. ,,Zítra za ním pojedu." zašeptal a já mu opatrně setřela slzy z jeho tváří. ,,Myslíš.. myslíš že bys mohla jet se mnou?" zeptal se s nadějí v hlase.
A tak jsme tu. Ruka v ruce stojíme před nemocničním pokojem s číslem 239, v kterém leží Oliver. Všude kolem nás pobíhají jak doktoři, tak pacienti a příbuzní nemocných. Nikdy jsem neměla ráda nemocnice, ale tohle je víc jak nepříjemné.
,,Připravený?" vzhlédla jsem k Justinovi a pohladila ho po ruce.
Vydechl. ,,Jo, jdeme." přikývl a chytl za kliku. Na chvíli zaváhal, ale nakonec jí stlačil a vešel do pokoje. Já byla hned za ním a rozhlédla se. Byl to klasický nemocniční pokoj s malou pohovkou, nočním stolkem, pípajícími přístroji a velkou postelí, na které ležel bezvládný Oliver. Oči se mi zaslzely. ,,Ahoj Ollie." promluvil Justin, pustil moji ruku a přešel k posteli. Opatrně vzal jeho bezvládnou dlaň a schoval ji do těch svých.
,,Rád tě zase vidím bráško." zašeptal jakoby se bál, že se probudí. ,,Vím, že jsem tu nějakou dobu nebyl ale.. však víš, snažil jsem se dát věci do pořádku." otočil se na mě. Nervózně jsem si kousala do rtu a stála u dveří jako malá školačka.
,,Chtěl bych ti někoho představit," řekl a natáhl ke mně ruku. Nesměle jsem k němu popošla a on si mě přitáhl k tělu, a propletl prsty. Až teď jsem měla výhled na Oliverovu tvář. Měl delší blonďaté vlasy, bílou pleť a vyschlé rty. Jeho tvář byla tak klidná, že vypadal doslova jako anděl. ,,Tohle je Sam, ta o které jsem ti celé hodiny vyprávěl." podíval se na mě. Usmála jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno. ,,Sam, tohle je Ollie."
Znovu jsem se podívala na jeho nehybné tělo. ,,Těší mě, Ollie." řekla jsem s úsměvem. Mohla jsem jen hádat, jakou barvu jeho oči mají. ,,Vypadá jako anděl." zašeptala jsem.
,,On je anděl." zamumlal Justin a dal mi uklidňující polibek do vlasů.
Přikývla jsem.
Po chvíli ticha se nečekaně otevřely dveře a do pokoje vešel doktor v bílém plášti. ,,Dobrý den, pane Bieber. Rád vás znovu vidím." usmál se a desky si přendal do druhé ruky, aby si s Justinem mohl potřást rukou.
,,Dobrý den." přikývl Justin.
Následně doktor přesměroval pohled na mě. ,,A vy jste?"
,,Samantha Glays." představila jsem se.
,,Oh, těší mě. Jsem doktor Dereck Hall."
,,Takže.. jak to s ním bude? Prý ho chcete odpojit?" zeptal se Justin.
Doktor Hall přikývl. ,,Jeho stav se nezlepšuje, jeho životní funkce jsou pořád závislé na přístrojích.. už je to moc dlouho. Je mi to líto, ale naděje se téměř vytrácí," povzdychl si. ,,Nehledě na to, že že za pár týdnů přestává platit vaše smlouva u pojišťovny, tudíž všechny náklady padnou na vaše rodiče."
,,Peníze mě nezajímají," odsekl Justin.
,,Ale-"
,,Já vím, že má naději." stopl ho. ,,Vím, že tam někde je a bojuje, je to bojovník. Nesmíte ho odpojit, neberte mu naději a dejte mu poslední šanci." vydechl zoufale. Přivinula jsem se k jeho paži a stiskla mu ruku na jeho podporu.
,,Dobře.." povzdychl doktor Hall. ,,Můžeme ho nechat na přístrojích poslední dva měsíce. S pojišťovnou se taky nějak dohodnu ale upřímně.. nedoufejte v zázrak." s upřímnými slovy opustil pokoj.
Podívala jsem se na zničeného Justina a vtáhla ho do svého objetí dřív, než mu stačila ukápnout první slza. ,,Bude to dobré. Uvidíš. Sám si řekl, že je to bojovník, on to dokáže. Dostane se ze všech těch sraček a brzo budete zase spolu." ujišťovala jsem ho a zároveň ho uspokojivě hladila po zádech, zatím co on mi zoufale vzlykal do vlasů. ,,Věříš mi?" zašeptala jsem mu do ucha. Rozklepaně přikývl.
