Until Dawn - Druhá generace [CZ]

První pohled na Wendigo (2.část)

,,Beth?!" zakřičela jsem a dívala se na strop, jakoby se tam měla objevit. Uslyšela jsem hrozné zařvání, ale neznělo to lidsky.

,,NE! POMOC! NE! To bolí! Aaaa..."

,,Beth!" zakřičela jsem znovu, až mě zabolely plíce.

Rozeběhla jsem se chodbou za křikem, pálku jsem držela v pozoru. Odvahy mi dodávalo zoufalé kamarádčino křičení. Po něčem jsem uklouzla, rychle jsem se postavila a nevnímala bolavá záda a žebra. Beth mě potřebuje. Zastavila jsem se, protože jsem ucítila nechutný zápach. Udělalo se mi nevolno, když jsem spatřila rozříznuté vykrvácené prase. Kdo to se proboha dal?Divila jsem se a měla co dělat, aby mi snídaně zůstala tam, kde má být.

Znovu mě vyrušil křik. Nechala jsem prase prasetem a rozběhla se za Beth.

Doběhla jsem do chodby, kde byl na jednom úseku zřícený strop. Vsadila bych krk za to, že tady byl křik slyšet nejvíc. Přitlačila jsem pod zříceninu nějakou krabici s novinami. Vylezla jsem na krabici a postavila se na špičky. Nahlédla jsem do druhého patra, ale jas mi odhaloval jen tmu, nic určitého. Trochu světla jsem ale viděla a rozhodla se tam zajít.

Baseballovou pálku jsem položila do tmy na druhé poschodí. Nohu jsem zahákla k pálce a pomocí síly v rukou se vytáhla. Noha mě zabolela, možná to nebyl nejlepší nápad, ale hlasitější křik mě donutil to neřešit. Rozběhla jsem se za křikem a s potěšením zjistila, že tady je už trochu světla, takže mobil není zapotřebí. Strčila jsem ho do kapsy.

Protáhla jsem se otvorem ve zdi a ocitla se v obrovské místnosti. Krásu ale postrádala. Otrhané a poškrábané tapety na zdech a poházený nábytek. Kdo mohl zdi takhle poškrábat? Linula se mi hlavou další myšlenka. A kde to vůbec jsem?

,,Hannah," Uslyšela jsem unavený a uplakaný hlas Beth. Chvíli mi trvalo než jsem jí našla.

,,Beth," rozzářila jsem se, ale hned jsme sklesla. Co se jí to stalo? Byla celá poškrábaná snad všude. Oblečení měla potrhané a vůbec nevypadala k životu.

Chtěla jsem se k ní rozeběhnout a půjčit jí bundu, ale ona mě gestem zastavila.

,,Proč?" divila jsme se, ale odpovědi jsem se nedočkala. Beth se na mě jenom uplakanýma očima dívala. Viděla jsem ten zničený výraz. Kdo ví, co si chudák prožila. Chtěla jsem k ní přiběhnout a obejmout jí, ale poslechla jsem její gesto. Beth byla vždycky ta moudrá, ta, kterou se má bez výjimky poslouchat.

,,Co se ti stalo?" doufala jsem v odpověď.

,,Něco mě... uneslo... a... poškrábalo... Mělo... Mělo to obrovskou sílu," odpověděla mi.

,,A, kde jsou kluci?" zajímalo mě. Klekla jsem na kolena, abych jí lépe slyšela.

,,Nevím... Naposledy jsem je... viděla... u chaty... vydali jsme se každý... jiným směre... směrem," vysvětlila.

Náhle do místnosti vtrhlo něco velikého.Byla to kostra potažená kůží. Hlavu to mělo kulatou, zuby špičaté a oči bílé. Ta fotka! Vyskočilo to na stůl a dlouhými prsty se to chytlo o okraj.

Nebyla jsem schopna pohybu, ucítila jsem strach. Stálo to přímo u Beth, ale nevšimlo si jí to. Beth nic nedělala jen zavřela oči a připravovala se na smrt. Rychle jsem se schovala za stůl a zkoušela vymýšlet nějaký plán. Sakra, na to je Josh. Ta příšera ke mně přišla a rozhlížela se. Měla jsem jí přímo u obličeje. Nepříjemně zařvala a já si musela zaspat uši.

Vrhlo se to na mě a povalilo na záda. Zahryzlo se mi to do ramene, vyjekla jsem bolestí. Nehodlala jsem se vzdát bez boje. Stiskla jsem baseballovou pálku a velikou silou jsem se rozmáchla, při mém štěstí jsem se tomu strefila do hlavy. Odhodilo ho to trochu dál ode mě. Chtěla jsem rychle vstát, ale nešlo to. Vždycky jsem vstávala ze země na levou ruku, kterou jsem měla teď nepoužitelnou. Zůstala jsem tedy nehnutě ležet.

Příšeře to zřejmě nestačilo a rozhlížela se kolem sebe. Několikrát hlasitě zařvala. Zkoušela jsem se zvednout a ta příšera vyrazila ke mně. Beth mě zachránila svým zakřičením.

,,Hej!"

Příšera se otočila jejím směrem a já jsem jí už nezajímala. Hrnula se za Beth, pořád jsem nepřišla na systém vstávání na pravou ruku, možná jsem z toho už nějaká pomatená. Uslyšela jsem Bethino zakřičení, které mě donutilo stát na levou ruku. Konečně jsme se postavila, ale zbyla jsem tu sama. Zdálky jsem slyšela řev té příšery.

Vzala jsem ze země pálku a prohmatala si nakousnutou ruku. Ta příšera mi neukousla nerv, což bylo dobře. Vytáhla jsem jednou rukou pásek z kalhot a obmotala si ránu, aby přestala krvácet. Zabralo mi to docela dlouhou dobu. Pak jsem rychle vyrazila do jediného východu co tu byl.

Nezajímalo mě, že se vrhám do velikého nebezpečí, zajímalo mě jen, že si ta příšera odnesla mojí kamarádku. Cestou jsem o tom přemýšlela. Co to bylo. Má to na svědomí tátu a jeho kamarády? Z budovy jsem vyšla v lese. Začalo sněžit a proto jsem si musela pospíšit, aby sníh nezakryl stopy, které teď sleduji. Když jsme se s Beth nehýbaly, ta příšera po nás nešla a když jsme se zavrtěly, hned nás spatřila. Myslím, že to nebude náhoda, přemýšlela jsem. Vůbec jsem nepídila po tom, jak se to objevilo nebo co to je zač. Budu tomu říkat Dundar.

Tak co na to říkáte? Přežili jste tuhle část, kde není skoro žádná přímá řeč? Co si o tom myslíte? Jinak proč zrovna Dundar? Protože tak přezdíváme s Bff našeho nenáviděného učitele :D Votes a komentáře :*